Všechno je v pořádku

Tak tedy dneska je nejdelší den, co jsem kdy měla. Vstávala jsem v osm ráno, ve 12:30 odletěla a dále letěla patnáct hodin, dvě hodiny se bavila se spolubydlící a ještě stále je pátek 20. ledna. Šest hodin je velký časový posun, kdybyste to nevěděli.

Na letiště se se mnou přijel nakonec rozloučit i táta, odvezla mě tam máma a jela i babička a Vítek. To jsem byla moc ráda, že takhle úplně do poslední minuty byli se mnou :) Doufám, že jsi, Vítku, stihl ten zápis, co?

Letadlo bylo menší, než jsme lítávali dřív, takže první pocity nevalné, vlastně mi bylo dost nepříjemně a poprvé jsem se vážně bála. Ale vzhledem k tomu, že i kdybychom náhodou padali, stejně bych nemohla vůbec nic dělat, nutila jsem se ke klidu. Letěli jsme vážně vysoko! Ale fajn bylo, že letadlo bylo poloprázdné (další z prvních zážitků), takže jsem měla pro sebe dvě sedačky a mohla si dělat, co jsem chtěla. A kapitán byl fakt šikovný, vzlet i přistání byly nejhladší, co jsem kdy zažila. Téměř jsem si ani nevšimla, že přistáváme.

Na JFK jsme pak prošli pasovou kontrolou a kontrolou zavazadel a když jsem se ptala, kam teda máme jít za imigračním úředníkem, ukázalo se, že to, jak ten chlap neuměle čáral něco po nějakých papírech a zeptal se mě, jestli jsem tu poprvé jako student, tak to byla ona obávaná imigrační kontrola. Hurá! Byli jsme vpuštěni na území Spojených států, třeste se!

Pak jsme tam čekali tři hodiny. Což byla strašně velká nuda. Velká. Nuda.

Let z JFK do Syracuse byl super, letěli jsme v jednom kilometru a všechno bylo jak na dlani :) V Syracuse nás vyzvedli, dovezli, ubytovali, dali nám provizorní povlečení a teď jsem mrtvolka a jdu spát.

Ještě pořád se to všechno se mnou houpe :)

Fotky!