The Help

So. I just finished watching The Help.

Right now, I am moved, so I just wanted to share the emotion - that is one good movie.
I have always been interested in this part of American history, as you all know, I wrote my thesis on Martin Luther King, Jr., so this was right up my alley. And boy, was it an experience.

I can´t yet start to analyze what makes this movie so good, but I must recommend you to watch it. Everybody is familiar with the big scenes of the fight for human rights - Rosa Parks not getting up, Martin Luther King, Jr. and all that. It probably wouldn´t be too hard to take that material and shove it into people´s faces in the name of "the ugly truth". But that would put everybody in the defensive. You can´t go forcing stuff down people´s throats. And I do believe that in the past thirty, maybe forty years, people have been attacked with this topic left and right. I mean, in America, you now have positive discrimination! And it´s still a topic in the society!

I believe that... well, no. Another way. I still can´t believe the history that is there. All the slavery, discrimination, separate but equal shit? Is there really any way to make that right? Of course, this is one-sided, now we have all the gangs and stuff, but right now I am moved by a movie and also, I don´t have this too thought through - the what is still right and how to make it right parts of the problem. So I won´t go there too much.

I just wanted to say. The Help portrays people, influences and a world to its own with breathtaking detail. It makes you see that the problem was not just somewhere up in the government. It makes you see that back in the day, to save face was so important that one would have done anything to protect one´s name. And finally, it makes you see how much energy and courage must have gone into making the whole civil rights movement go. It was not "just" about MLK, about big marches and sit-ins and all the big stuff. It was also about enduring, standing up to the people who belittle you, even though you absolutely have to go on functioning in the same town, among the same people. It´s about how much strength went into things that to us are small - such as publishing a book about what is really going on in a perfect society. The film shows how it´s not just about the courage, it´s also about surviving the aftermath.

Especially about surviving the aftermath.

I´m just sayin´.

Bez mobilu býti

je v nejistotě žíti

Zapomněla jsem si mobil u Vítka. Uvědomila jsem si to před třičtvrtě hodinou a od té doby mi to neustále přichází na mysl. Jak se zítra vzbudím? Jak se domluvím se Sýkorkou? Co když se něco někomu stalo a někdo mě shání? Bez Internetu úplně odstřihnutá od světa! Nemám jak dát vědět Ivče, že jsem trouba a zapomněla jsem na sbor, nemám jak napsat Vítkovi, že ho mám ráda, přestože bych právě TEĎ okamžitě chtěla, a podobně.

A když pominu, že nejsem k sehnání jinak, než aby někdo přijel a zazvonil (na zvonek, který ani nenese mé jméno na adrese, o níž si nejsem tak docela jista, že si ji rodiče pamatují), ani mi to nevadí. Tedy. Jsem vystresovaná a pořád uvažuji, že jestli se něco neděje, jestli mě někdo nepotřebuje, a tak dále. Ale to, že já se nikomu nedovolám, mi přijde spíš úsměvné a tak nějak… v pořádku.

Zvykla jsem si přes Facebookové statusy a smsky mít neustálou možnost někoho ohromovat okamžitými výplody své mysli a svým aktuálním stavem duševním, fyzickém či emočním. Teď už dva měsíce nemám doma internet a dneska večer jsem i bez mobilu a ejhle, ono to možná není úplně od věci, nekomunikovat neustále nějaké dojmy a pocity! (Ano, tím, že tohle píšu, si báječně protiřečím. Ale taky kdo ví, kdy a jak to budu moct uveřejnit, když doma jsem teď o internety přišla dočasně úplně a v práci na blog nemůžu, takže to je trošinku jiný.)

Markéta mi dneska pochválila mého báječného chlapce, že prý jsem si uměla dobře vybrat. To mě moc potěšila a když jsem tu tak seděla, říkala jsem si, že ho mám fakt ráda. A protože jsem dítko 21. století, hned mě napadlo, že mu napíšu něco pěkného do smsky. Následovalo okamžité uvědomění, že žel není jak. A ono to je možná ještě lepší – neřeknu všechno hned a ono se tam ta pozitivní emoc příjemně uloží a bude tam někde bydlet, dokud se příště neuvidíme. (jestli rozumíte mé laicko-psychologické myšlénce)

Pamatuji si, že jsem se svým tátovým mluvila tak před deseti lety o tom, jak existují lidé, kteří jsou na mobilu závislí a když k němu nemohou, jsou nervózní, nebo že když jim nikdo celý den nenapíše, že jsou z toho úplně špatní a tak. Tehdá jsem neměla ponětí, jak se to může stát a dneska zjišťuji, že nejenže na tom tak taky jsem, ale že mohu volně předpokládat, že naprosto nejsem jediná. Vždyť mobil má dneska každý a kdo ne, na toho… no, já nikoho takového neznám. A vzhledem k tomu, jak rychle si člověk zvykne na efektivnější možnost komunikace, předpokládám, že nebudu sama, kdo bez mobilu ni rány. Takže nebudu jediná, kdo je bez něj takhle nervózní, ale přitom kdybyste byli závislí na tom, že s sebou budete všude nosit… já nevím, třeba papírový bloček a bez něj jste byli takhle špatní, tak jste blázni, žejo? Jenže když to tak mají všichni, tak je taková příjemná tendence předpokládat, že jsem teda normální.

Ale jak tu tak bez něj sedím (a jsem trošku nervózní, že ho u sebe nemám, protože na to nejsem zvyklá), říkám si, že vlastně tyhle serepetičky nadužívám. Kdybych měla jen pevnou linku a byla k zastižení doma (asi bych si pořídila záznamník), nebylo by mi vlastně líp? Resp. nežila bych tak nějak… jak to vysvětlit. Zkusím dát příklad a třeba to pochopíte:

dokud jsem žila doma s plným internetovým připojením, neustále jsem trčela na facebooku, neuměla jsem ho vypnout a vedla konverzace o ničem. Teď ten facebook nemám a když si s někým chci popovídat, musím mu buď zavolat, nebo se s ním sejít, takže se pak věnuji jen jemu a ne čtyřem dalším konverzacím. To jsem trošku utekla, takže zpátky: seděla jsem neustále u facebooku, často se nudila a proklikávala 9gag, četla nějaké blogy a obecně nedělala nic moc úžasně užitečného. Huh. Zase jsem utekla. Tak teď už opravdu: Seděla jsem u facebooku, obnovovala statusy a s někým si povídala a říkala jsem si třeba, že si potřebuji nalakovat nehty. Chtěla jsem si je udělat pěkné, nějakým výraznějším lakem. Jenže jsem vedla tři konverzace, takže jsem těkala mezi lakem, nehty a facebookem. Ideálně mi k tomu ještě běžel seriál. Divili byste se, ale pokaždé jsem skončila u nějakého průsvitného lehko nalakovatelného laku a myslela jsem si, že to tím tmavým fakt prostě neumím.

A teď mi tu hraje hudba a dolakovávám si krásně povedené nehty.

Když mi schnou, hraju karty a zbývá mi dost soustředění na to, abych je neotřela, abych uvažovala, kdy budu mít vypráno a kolik tak vrstev ještě na ty nehty přijde (jedna, doufám).

Ty nehty už dělám hodinu, protože je nechávám pořádně uschnout, mám na ně dost času a netěkám k ničemu, nehoní mě zanedbané konverzace a zameškané statusy.

Snažím se říct, že bez facebooku je mi moc pěkně a když tak zvažuji, jak jsem vystresovaná, že nemám ten telefon, říkám si, jestli by nestálo za myšlenku se ho zbavit a pořídit si pevnou linku a nebýt na něčem takhle závislá.

Haló haló, tady orel, tady orel, přepínám!

Poslední dobou tak čekám, kdo se ozvete a povíte mi, jak je v Praze a jak se mají vaše životy, ale vy vlastně asi čekáte na mě, có?

Tolik pozornosti! Jinými slovy: omlouvám se vám, poslední týdny byly hektické a nebylo mnoho času na psaní.

Mám se tu pěkně. Už se mi to krátí! Když jsme se dostali pod měsíc k odjezdu, konečně jsem se uklidnila se vším stýskáním a užívám si to tu v klidu. Teda relativně, samozřejmě na tohle období připadly termíny posledních esejí a seminárek a zejména minulý týden byl peprný. Za osm dní jsem napsala dvě seminárky na psychologii, esej na film, vysázela celý časopis a připravila a odprezentovala závěrečný projev i s prezentací. Taky jsem pak lehce padla a ještě mě čeká jedna seminárka na literatůru a máme finito! Tedy - hotovo se zadanými pracemi, ještě mě čekají konečné zkoušky. A ty ještě budou, každá je psaný test na dvě a půl hodiny a mám je za sebou pěkně nalajnované ve dvou dnech. V deset ráno 10. května sednu k první, 11. května mám ráno druhou a večer třetí. Tak jsem na sebe zvědavá.

A pak bude víkend a pondělí, to budu balit a podobně, a pak pojedu na pár dní ještě do Ithacy, kde shodou okolností bude Jenny, tak snad se uvidíme. Budu pomáhat doplňovat knížky na Booksale a pak si jich asi tak půlku koupím, budu bydlet s Kostrounama a bude to bezva. To se moc těším, taková příjemná tečka. V neděli 20. května mě vrátí zpátky do Le Moyne, kde budou i obě naše Polky a s těmi strávíme rozlučkový večer. 21. mi letí éro ze Syracuse ve 12:30, Polkám někdy odpoledne. Už teď mě to dojímá, že to všechno končí!

Příští víkend už musím začít balit, mám domluvené půjčení váhy a zítra ve Wegmans se musím zeptat po krabici. Jsem zvědavá, kolik kilo navíc budu posílat, doufám, že se vejdu do deseti! Vůbec jsem na to zvědavá, to balení ještě bude legrace.

Abych se mrkla trošku dozadu, co se dělo od té prehistorické chvíle, kdy jsem vám naposledy napsala. Primárně a nejdůležitěji, navštívila jsem Washington. Autobus odjížděl od Le Moyne v půl šesté ráno a vrátili jsme se ve čtyři ráno následujícího dne. Ve Washingtonu jsme byli někdy kolem poledního a sraz byl v půl desáté, času bylo tedy dost. Co jsme nečekali, byla výrazná změna počasí. V Čechách opravdu nejsem zvyklá popojet kousek někam a muset sundavat vrstvy. Nu, v Syracuse byla zima na kalhoty a svetr a kabátek, ve Washingtonu mi bylo teplo v sukni a tílku.

Prošli jsme tam kdekterý kout, hlavně samozřejmě nejznámější památky a bylo to fajné. Pro mě byl největší zážitek Lincoln Memorial, dokonce větší než Bílý Dům. Nevím přesně proč, ale to místo se mi fakt líbí a připadá mi, že má atmosféru. Je teda pravda, že teď atmosféru nemělo, protože tam byly davy turistů, ale třeba se tam místní v klidu sem tam dostanou - představuju si třeba uprostřed mrazivé zimy.

Capitol mě fascinuje, je to krásná budova (budovy?) a je takový... distingovaný. Rozhodně lepší než náš Parlament někde v nějaké malé uličce. Taky soudní budova je nádherná. Byli jsme se podívat do parlamentní knihovny a nevěřili jsme vlastním očím: knihovna je rozdělena na foyer a výstavy a samotnou knihovnu. Do foyer chodí davy, do knihovny se nesmí. Tam chodí jen badatelé a čumilové mají přístup na jeden prťavý balkon, který je úplně celý zasklený, takže jednak se nedá (a nesmí) fotit a druhak nemůžete rušit badatele. Musím se přiznat, že to mají dobře vymyšlené, tůristi a k tomu Emeričané se občas neumí ehm chovat. Ta knihovna je ale nádherná, nádherná! Má několik pater a po obvodu knihy a uprostřed stoly k práci a úžasnou atmosféru. Tam by mi nevadilo muset psát seminárku (prvních dvacet minut).

Ve Washingtonu jsme si uchodili nožičky; jednak jsme téměř celý den chodili a druhak teplo tomu moc neprospívá, takže nás i pálily chodidla. O půl osmé jsem se sešla s naší Irkou, zatímco Poláci ještě šli někam koukat, a zmučeně jsme se dovlekly taxíkem do irské hospody. Což bylo bezva, dala jsem si pravý irský cider a shepherd´s pie a bylo příjemné jíst připravené jídlo. S napáplými bříšky jsme pak došly k autobusu (autobu, jak zní systemické skloňování, viď, Sýkorko) a nechaly se pěkně dovézt až k domečku. Ještě nám autobus zastavil přímo před dveřmi, protože bydlíme od středu campusu nejdál, tak aby se nám něco nestalo. No nestěžovala jsem si. Vybatolily jsme se s Irkou z autobusu, rozespalé, v jedné ruce věci a v druhé polštář, a akorát se doplazily do postýlek.

Vydařený výlet, ne že ne! A foto:

Kongresová knihovna (foto z Wikipédie, páč fotit se tam nesmělo)

Capitol

Bílý Dům, rozklikněte si, zrovna zacházel dovnitř Obama na balkónu!

 

Hlas Ameriky

Smithsonian (tohle je přírodo-něco část)

Za každý stát jedna vlajka. A taky kam se hodí, další vlajka. A hele, zase vlajka!

Lincoln

Líp to nešlo udržet ani s oporou, ale chtěla jsem jen říct, že i za tmy je tam hezky

Nu.

Nu. A protože Alex už šla spát, půjdu taky, abych ji dlouho nerušila, a zbytek vám napíšu někdy brzo. Mějte se dobře, za chvíli jsem zpátky!

Drobečky z Emériky II

Pááááááárty tájm vypadá výrazně jinak
V Čechách, když chci strávit večer pitím s kamarády, domluvíme se, v nějakou dobu se sejdeme v nějaké hospodě a popijeme, popovídáme, dobrou vůli spolu máme.
Ne tak tady. Neříkám, že se na to někdy neobléknu nějak explicité pěkně, ale na místní slečny nemám.
Slečny tady chodí do hospody v sukni kratší než krátká mini. Někdy se divím, že jim nelezou okraje kalhotek. K tomu pěkně podpatky, nějaký topík a výrazné šperky. Neříkám, že jim to nesluší, ale první střet s tímhle mě trošku šokoval. Vlastně docela hodně. Koukala jsem tak na ně, jak kroutí prdkama a představovala si, jak se přiopijou, blbnou, trochu flirtují, pak přiopilé jdou na autobus... a poprvé v životě pochopila, co ti chlapi myslí, když se u soudu, nařčeni ze znásilnění, hájí tím, že si o to slečna říkala. Nijak tím neobhajuji znásilnění, nechápejte mě špatně, ale rozumím tomu, že někdy se slečny oblékají příliš provokativně a nezávidím to těm chlapům.
Párty tu začíná kolem deváté večerní, kdy se do jednoho bytu slezou všichni zúčastnění (většinou spíš všechny zúčastněné), aby se na párty správně připravily. Rozuměj: aby se předopily. Takže hrajou v kuchyni picí hry - v těch sukničkách a podpatkách - a snaží se přiopít. V jedenáct hromadně nalezou do autobusu do centra (a protože jsme v Syracuse, ten autobus jezdí v jedenáct a před tím myslím moc ne) a jedou do báru. Jelikož většině nebylo 21, vytasí se v báru vyhazovačům falešným dokladem a když všechno dobře jde, jdou bumbat. Bumbají do dvou, kdy v této svobodné zemi dle nařízení končí nalévání (tuším, že každé město tu hodinu smí určit samo), pak se naskládají do taxíků a dojedou domů spát - pokud neuloví nějakého samce, který je naskládá do taxíku někam spíš k němu.
No.


Pít se tu smí od 21, což má nečekané následky
To, že v Emerice je picí hranice vyšší, víme snad všichni. Co mě ale překvapilo, je, jaké to má důsledky:
Jednak tu VŠICHNI mají falešné doklady, což si my jednak nemůžeme dovolit (ve smyslu přísných postihů) a jednak to nepotřebujeme.
Druhak jsou tu všichni úplně nadšení z toho, že někam jdou pít - zakázané ovoce lépe chutná. Asi jako my jsme byli třeba v šestnácti nebo sedmnácti. Z toho pramení i ona "okázalost" popsaná výše.
Za třetí z toho pramení následující kauzální řetězec: mladí nesmí pít na střední. Mladí v osmnácti odjedou někam daleko na školu. Mladé nikdo na škole nehlídá (teda hlídá, ale ne tolik). Mladí se napakují a udělají mejdan. Strašně se ožerou, protože neumí pít. Někdo z nich začne být agresivní, protože to tak někteří lidé s velkým množstvím alkoholu mají: někdo je smutný, někdo je agresivní. Agresivita se zvrtne a protože to nikomu nemyslí, najednou je z něčeho úplně zbytečný problém. A protože nejsou v baru, nejsou k dispozici vyhazovači nebo barman, kteří by pomohli s řešením. A tak se dohadují, udělají pěstí díru do zdi, jak jsou naštvaní, a pak se volá školní ochranka a všichni jsou rádi, že z toho vyvázli.
Nebo se ožerou, sjedou na kole schody, udělají si otřes mozku a nikdo je neveze do nemocnice, protože všichni pili a nebylo jim 21.

Musím říct, že kdybych tu žila, hodně bojuju za snížení picí hranice, tohle my máme dávno za sebou a bezpečněji: pili jsme na střední, kde na nás sem tam dohlídli rodiče a pili jsme v barech, protože doma to nešlo, kde na nás mohli dohlídnout barmani (například tím, že už nenalili, neboť jsme byli na káry).


Kamarádské vztahy nejsou kamarádské
Spolubydla tady říká spoustě lidí, kdoví jak je nejvíc nemiluje, ale pak mi vysvětlí, že kdyby se jim to kamarádství rozbilo, ani by jí to nevadilo.
A různě se tu pomlouvá a hovoří za zády a vlastně to není tak apokalyptické jak by se zdálo, možná tu i mají opravdová přátelství, ale zatím jsem jich u holek moc nepotkala.
Těším se, až zase zapluju do svých normálních vztahů.


Achitektůra
Jedna z věcí, které tu zbožňuji, je styl stavění. Náš byteček je prostorný, světlý, má velká okna a spoooustu místa. Nemusí být dvoje dveře mezi chodbou a kuchyní a ani mezi záchodem a kuchyní, čímž se ušetří stěny. Máme velké vestavěné skříně, které mají jen tyč a nahoře poličku a přestože nejsou nijak členité, jsou příjemně praktické. Líbí se mi, jak tu staví domy, členité a zajímavé a uvnitř pěkné a dělané pro člověka.
Nemám ráda sítě v oknech, které tu máme všude. Sice jsou bezva kvůli komárům a pakomárům a můrám a vůbec, ale první dva měsíce jsem s tím měla dost problém, že nemůžu z okna vystrčit ani ruku, natož něco vyklepat nebo třeba si dát vyvětrat peřinku na vzduch. Už jsem si zvykla, ale stejně mě to trochu rozčiluje. Navíc dělají šedší výhled a nedají se s nimi mýt okna. Což, jak všichni víme, je první činnosti prokrastinátora! Naštěstí tu mají okna, která se dají otevírat jen z půlky, takže na druhé půlce sítě nejsou. Aspoň ten výhled je, no.
A druhá taková negativnější věc k architektůře: Syracuse je město naprosto evidentně stavěné pro auta. Jít si do obchodu, který mám 400 metrů? Možno, ale jen pokud je na naší straně silnice. Silnice dole má totiž sedm pruhů a dost blbě se přechází. Vzdálenosti mezi obchody jsou nesmyslně velké a i v jednom nákupním centru je zřejmé, že se počítá s tím, že přejedete na druhý konec mezi nákupy! Na druhou stranu tu jsou příjemně široké silnice a a na kolo to je vůbec příjemné (krom té sedmiproudovky dole).

Náhodné komentáře k Americe a k Američanům

Čta (??) jeden z mně milých blogů na adrese http://girlinczechland.com/ (nevím proč, ale nechce to se mnou spolupracovat na odkazech), řekla jsem si, že zkusím dát dohromady pár věcí, kterých jsem si tu všimla a které jsou tu jinak než u nás doma.

Popravdě, těch věcí je strašně moc. STRAŠIDELNĚ, jak říká můj dědeček. Začala jsem si dělat poznámky, ale teď mě zase napadají jiné, takže žo bude spíš taková náhodná přehlídka věcí, které mě zrovna napadnou.

Kladou tu důraz na obrovský výběr ovoce a zeleniny
Nevím, jestli je to tím, že jejich země sahá od severu po jih, takže mají k dispozici pomeranče i kukuřici, ale místní obchody naše dalece převyšují, co se nabídky ovoce a zeleniny týče. Když jsem prvně tady navštívila náš oblíbený obchod Wegmans, zůstala jsem na chvilku stát s otevřenou pusou, tak velké to je! Najdete tu k prodeji všechno, co vymyslíte (jen banánu tu mají tři druhy! a jablek asi dvacet!) a taky pár věcí, které nevymyslíte (asi patnáct druhů brambor a asi sedm druhů cibule, nemluvě o nejrůznějších typech salátu, ředkví, celerů a podobně). Navíc je naprosto zřejmé, že jsou si vědomi faktu, že pěkná nabídka prodává, takže je všechno krásně vystavené a saláty a jim podobné dokonce čas od času pokropí studenou vodou, takže vypadají čerstvě jak ze zahrádky po dešti! Chtěla bych vám to vyfotit, ale teprve sbírám odvahu; ono se to v těch obchodech nesmí a já nechci, aby na mě vlítnul nějakej zlej a ošklivej a agresívní sekuriťák, jak oni tak v těch nákupních centrech bývají.

Jinak musím přiznat, že některé nabídky mě tolik neohromují - třeba na nabídku masa si potrpíme v Čechách víc - ale téměř všechno naše obchody převyšuje. Samozřejmě mě uhranuly bagels a muffins a celé oddělení dortů a pečiva; toho si teď na té zpropadené dijétě mnoho neužiju. Normálního chleba abys pohledal, půlku koupím za tři dolary! A mají jen dva druhy, tmavý a světlý, ale oba dobré. Tak aspoňže tak.


Nestahují filmy ani hudbu
To když jsem se dozvěděla, jen jsem nechápavě koukala. Dokonce jsem je měla, ehm, za hlupáky, že platí peníze za něco, co můžou mít zadarmo! - Nu, pak mi řekli, že jestli na mě ze školy přijdou, že něco stahuju, můžou mi dát pokutu pěti tisíc dolarů, což je bratru sto tisíc korun! Tak jsem si to rychle rozmyslela. Chvíli jsem si připadala jako v kleci, neboť na naší vytížené studentské síti nejde moc dobře youtube a prostě co když se chci podívat na film, který zrovna nemám?

Tak jsem objevila nabídku DVD v naší školní knihovně a začala jí hojně využívat. Mají tam skoro všechno, co vymyslíte, krom nejnovějších oskarových filmů (to mě trošku zklamali, chtěla jsem se na to podívat) - ale jeden z nich nedávno promítali ve škole, takže dostupné jsou.

Pak jsem objevila Pandoru. Na adrese pandora.com zadáte třeba hudební styl nebo skupinu nebo zpěváka, který vás baví, a pandora vám sama vyhledá příbuznou hudbu, kterou vám ve stylu rádia přehrává. Protože je to všechno legální (!), je potřeba za to platit a jelikož tohle je služba zadarmo, sem tam na vás mezi písničkami vyskočí reklama. Teď zrovna jsem koukala, že dělají Pandoru 1, kde po zaplacení poplatku nejsou reklamy a je ještě lepší kvalita hudby - ale na kvalitu si na pandoře nejde stěžovat! A na rozdíl od Groovesharku a YouTube se nezasekává, což doteď nechápu. Doufám, že Pandora bude fungovat i v Čechách.

Druhou službou pro legální média je Netflix.com, tady velmi populární, v Čechách zatím není vůbec dostupný (a to i když ho máte zaplacený - ozkoušeno). Za osm dolarů měsíčně máte k dispozici hromadu filmů a seriálů ve vysoké kvalitě ke koukání ihned. Nejsou tam všechny filmy a nejsou tam ty nejlepší filmy, ale je tam toho hodně. Za dalších osm dolarů máte přístup do DVD databáze, která funguje nějak, že vám pošlou film na DVD domů a vy ho po nějaké době pošlete zpátky. No, to by tady s naší počtou asi nešlo, že. Jinak je ale Netflix skvělý, jen ho nesmím zapomenout odhlásit, než se vrátím domů.


Vůbec jsou poctiví, až je to nakažlivé
V Čechách dostaneme zpátky test a pokud ho rovnou doma nenaskenujeme a musíme ho vrátit, aspoň ho pro budoucí generace nafotíme mobilem. Poznámky vzájemně sdílíme. Vědomosti při testech občas taky vzájemně sdílíme, prostě jedno velké spolupracující studentské těleso.
Tady se poznámky rozhodně nesdílí hromadně, maximálně je možné někoho pěkně poprosit a dojít si k němu něco přepsat ze sešitu.
Dostali jsme zpátky test z psychologie a nikoho nenapadlo to nafotit, profesorka přímo řekla, že ho chce zpátky, protože chce některé otázky použít pro další třídy. Sice varují před opisováním, ale upřímně jednak to moc nejde, a druhak... já nevím, prostě se to nedělá. Je to hrozně zvláštní, že i já, která v Praze u testů na nějakou intelektualitu moc nedám a spíš hraju na to, abych ho napsala, tady najednou považuju opisování pod svoji úroveň. Možná je to i tím, že oni tu za to vzdělání platí 30 tisíc dolarů ročně (to je 600 000 korun ročně - pro představu), k tomu ubytko a jídlo a podobně, takže se za ty peníze zřejmě chtějí něco naučit. Což chápu a je to jeden z důvodů, proč podporuju placení školného. Ale zpátky k podvádění - zřejmě je tady jiná mentalita.

Je teda pravda, že u každého předmětu varují před plagiátorstvím (to se u nás dělá taky, bore-snore) a profesorka na literaturu dokonce říkala, že se jí to už i u naší skupiny stalo, takže zřejmě se to i tady sem tam naskytne. Ale sama za sebe můžu říct, že mě to tu trochu kope ještě k větší poctivosti. Byť práce jsem nikdy neplagiarizovala, nejen že je to pod moji úroveň, ale podle mého to musí být strašně poznat, neboť já mám svůj styl a každý další člověk má další styl a kdybych to zkusila kombinovat ve stylu copy-paste, musí to prostě na každého z toho textu přímo křičet.


Mají tu přechlorovanou vodu
Nejen, že je tu ten chlor cítit z vody, kterou pořád piju (jak je možno si povšimnout z fotek jídel), ale taky po něm víc zasmrádají ručníky. Je to hrozně zvláštní, protože na pokožce nic nepozoruju, ale na ručnících to poznat je a jak! Abych tu nebyla za prasátko, samozřejmě ručníky peru tak často, jak to jde, ale stejně jsou zatuchlé a říká to i Kuba.


Všechno tu je dřevěné
A to nemluvím jen o věcech, které vás tak napadnou - třeba nábytek - že když mají dostatek dřeva, udělají je z něj a ne z dřevotřísky; třeba sloupy na elektřinu tu jsou ze dřeva. Lavičky venku (někdy). Ukazatele ve škole, různé cedule. Podlahy v bytě. Víc mě nenapadá, ale obzvlášť ty sloupy mě překvapily.

Sepsala jsem toho sice ještě jednou tolik, ale protože se občas kroutíte, že jsem toho nakecala moc, ušetřím vás a lípnu to sem jindy :)

Mávám!

Líná huba...

holý neštěstí!

Dneska jsem měla takový ospalý den, protože jsem včera do dvou kecala s Mariou a ráno musela na desátou do školy, jenže jsem zaspala a snídala jen malinko, takže energie veškerá žádná.

Odpoledne jsem si chvilku volala s Bramborkou, to bylo moc bezva, a pak jsem myslela, že si ještě zavoláme za chvilku a že si zdřímnu. No, vzbudila jsem se v půl desáté večer - a to jsem si šla zdřímnout ve čtyři.

Zůstala už bych byla v posteli, ale Aliki se vedle hodně nahlas bavila s kamarádkou, takže mě budila, tak jsem na chvilku vstala.

Udělala jsem si míry na sukni a náčrt střihu a pročetla komentáře k mému úternímu projevu a dala si kafíčko a vůbec, takový lážo-plážo večer.

Pak přišla Alex a trochu jsme si povídaly a trochu se učila a já jsem trochu poslouchala hudbu a trochu hrála tetris a najednou mě tak napadlo, jak je fajn, že Alex je taková pohodová spolubydlící. Tak jsem sundala sluchátka a povídám: "Alex, jsem ti chtěla říct, že jsem ráda, že tě mám za spolubydlu." A ona tak koukla od učení a začala se smát s tím, že jí je trochu trapně a pořád se smála... tak jsem se tak zasmála s ní a říkala si - a kurde, to ji tolik štvu, že mi to nedokáže říct zpátky? Čím ji tak štvu a proč nikdy nic neřekla?
- no ona se vrátila k učení a já k tetrisu a za chvilku jsme si popovídaly o něčem jiným a já byla celá zmatená a trochu se mi chtělo brečet, protože tady je všechno intenzivnější, jak tu nikoho moc nemám.

Tak jsem asi patnáct minut tak uvažovala, čím ji tak můžu rozčilovat - napadla mě samozřejmě hromada věcí - a pak jsem sebrala odvahu a zeptala se jí, jestli je to jako jedna věc nebo jestli si prostě nesednem nebo co? A ona byla úplně zmatená, že jako jestli mluvím o knížce? Nebo o Vítkovi? Tak jsem jí to musela vysvětlit dokonce! Tak když pochopila, o čem mluvím, tak zvážněla a říkala, že jsem si to vzala úplně špatně, že jenom neumí reagovat na takovýhle situace, když jí někdo takhle řekne něco milýho, ale že je taky ráda, že spolu bydlíme! A že když ji něco na mě rozčiluje, že mi to řekne, což jsem doufala, ale úplně mě rozhodila tou reakcí. Pak se ptala, na co všechno jsem přišla a pak se - už dobrosrdečně - smála, že rozhodně ani jedno a že by mi řekla!

Musím přiznat, že se mi obrovsky ulevilo, protože jak jsem nevyspalá/rozhozená, jsem výrazně citlivější a fakt mi bylo do pláče! Alex se pak ptala, jestli jsem na to myslela celých těch dvacet minut a prý proč jsem se nezeptala! Přiznala jsem barvu a říkala jsem, že jsem musela sebrat odvahu, no kdo by nemusel.

Ale jsem hrdá, že jsem to dokázala, protože jinak bych byla přestala se chovat tak nějak přátelsky a snažila bych se akorát jí jít z cesty.

Nu, chtěla jsem jen poznamenat, že komunikace je vždy a za všech okolností klíčová a že jsem si to znovu velmi výrazně připomněla.

Ve volném čase

No né abyste si mysleli, že se tu flákám a roupama nevím co bych! Já tu makám jako barevná, abyste věděli!

Jako správný student: 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, dva týdny v roce.

Tedy tady sem tam zaberu, sepíšu, co je potřeba, a pak je zase klid.

A mezitím... no, co se vším tím časem? Část tedy provařím a prouklízím, ale ne zas tolik, obzvlášť tedy v pondělí, kdy mi dochází zásoby z minulého nákupu, už toho mnoho nedělám.

A protože jsem zvyklá mít milion kamarádů a tři práce a školu a přítula, a tady mám jen školu, mám tu hromady času sama pro sebe. Jak jsem byla řekla, s pištidlama do hospody nelez, a beztak tady hospody nestojí za mnoho, tak jsem tu trochu samotář. Ale nevadí to, když vím, že ty kamarády mám a že na mě čekají, co bych si chvilku nezasamotářila?

Mimochodem, takhle si tu sem tam papám:





A protože jsem tvor sem tam kreativní, a protože mám, jak jsem byla vysvětlila, nějaký ten čas, vzala jsem do ruky jehlu a nit nebo bavlnku, a jedu.
Tohle je ta sukně, co jsem vám o ní říkala:
(to není nepořádně vyfoceno, ona je tak doširoka, že nejde rozprostřít nějak intvigentně)



Celá šitá v ruce, a to včetně knoflíkových direk, které jsem takto dělala vůbec poprvé:
(to si rozklikněte, která asi šla na řadu jako první?)


Když už jsem v tom byla, trošku jsem si přizdobila i druhou sukni:




Jelikož jsem tuhle svoji potřebu předvídala hned začátkem, mám dávno koupenou kněhu "Teach yourself to embroider" - čili naučte se vyšívat. Já sice umím křížkový steh, ale ten se mi nikdy moc nelíbil.
A ejhle:





Takže tolik. Jináč toho mnoho netvořím, nemám tu svoji bednu potřeb a i každou jehlu jsem si musela koupit. Stejně jako bavlnky, vyšívací obruč a další věci, které mám doma taky. Pomalu začínám nakupovat podle váhy, abych to nějak všechno vůbec přivezla!

To je pro dnešek všechno, a protože je pondělí, jdu si udělat asi polívku z konzervy a k ní salátek.

Tádydádydádydá!

Po dlooooouhé době

Musím se vám přiznat, že se sem sama občas kouknu, jestli sem za mě někdo něco nenapsal. A teda překvapivě, nenapsal!

Tak je to zase na mně.

Dneska jsem přesně v půlce. A to je teda příjemný, to už uteče jako voda! Najednou samozřejmě je tráva zelenější, zbývá mi málo času a musím si to strašně užít!

Měla jsem takové blbé asi dva týdny, tak jsem vám sem nechtěla nic ošklivého psát; taky se mi moc nechtělo.

Nicméně, abych doplnila, co se dělo:

Konečně jsem byla v Ithace, Kostrouni si pro mě přijeli před třemi týdny a odvezli mě tam a zase v neděli zpátky. Musím přiznat, v Ithace mají louže čistší, věci hezčí, trávu zelenější, a vůbec, je tam úžasně! S Kostrouny jsme měli báječný víkend. Vzali mě v pátek na véču, a večer jsme si povídali a ukazovali fotky, tak se divili, jak holky vyrostly! Já jsem zase viděla fotky z Afriky, to je neskutečný... jen tak, tady jsme si pohladili lva... a vidíš tady tu spoustu slonů? Ti byli neuvěřitelní... No, mají hezké fotky i zážitky!

V sobotu jsme se jeli projet po Ithace, Véna mě vzal na Cornell, a teda ve srovnání s Le Moyne je obří! Jezdili jsme sem a tam campusem, strašně dlouho, je to tam veliký. Když mě pak v neděli vzali zpátky, zajeli jsme nahoru ke škole, tam jsme zastavili a já jsem jim to z jednoho místa ukázala celé. Hehe. Ale něco za něco, tady se dost všichni znají, zdraví se, a obecně je tu moc milá, přátelská atmosféra. Taky je všechno blízko, byť se mi to kolikrát nezdá, když dobíhám hodinu na druhé straně campusu!

Dopoledne jel Véna zařídit technickou k autu, tak jsme si s Winnie sedly a povídaly a povídaly, až najednou bylo o dvě hodiny později! Moc příjemné!

Taky mě Véna vzal k našemu původnímu domečku, tak jsem fotila a taková nostalgie... Véna si dokonce pamatoval, že vzadu bývala houpačka! Tohle je prostě dům, kterej miluju. Tenhle a taky Kostrounových!






Pak jsme jeli k Northeast Elementary, kam jsem chodila do školy na základce. Ta se taky moc nezměnila, snad jen se zmenšila! Takhle tady vypadá moje základka:







Potom jsme jeli za Winnie do Friends of the Library, což je takový trh s knihami - celý rok tam pracují dobrovolníci, lidé tam nosí nechtěné knihy, dvakrát ročně, tři víkendy za sebou, se tam prodávají knihy, a vydělají prý 400 tisíc dolarů! To je osm milionů korun. A z toho jde 250 tisíc místní knihovně, a ze zbytku se platí provoz budovy a podobně. Opravdu altruistická činnost. Tam budu v květnu ten poslední víkend pomáhat, až budu u Kostrounů, abych trošku s něčím vypomohla. A taky si koupím horu knížek!

Asi ve čtyři jsem začala s vařbou knedla-vepřa-zela, při němž jsem se připojila na skype s Majčou, aby se zeptala mámy na nějaký detail, a skončilo to tak, že si Kostrouni s oběma dlouhou dobu povídali, tak jsem měla radost. Taky proto, že se to vařilo hrozně dlouho, tak aspoň se bavili ;) Musím přiznat, že takhle dobrý maso a zelí jsem ještě neudělala. Na úplném konci jsem udělala blbou chybu a zapomněla se podívat, kdy jsem dala vařit knedle, tak jsem to odhadla a byly trochu nedovařený. Ale to se dalo vykrájet a byla spousta dobrých, kulatých, tak jsme měli všichni dost. Dokonce zbylo ještě na neděli trošku.

Tady máte foto!



Večer jsme pak koukali na první díly minisérie o královně... Alžbětě? Victorii? Která měla ty rudý vlasy a vysoký čelo a červený rty? --- tak to byl takový příjemný večer. V neděli jsme dopoledne jen tak odpočívali, pojedli oběd, pak jsem jela s Vénou nakoupit zásoby na týden prázdnin, abych to nemusela tahat a přestupovat a podobně, to bylo moc příjemný.

Ptala jsem se jich, jestli nevědí o místě, kde bych mohla koupit nějaký starší kolo, protože bych tu chtěla jezdit na kole, abych jednak mohla sama kam chci, druhak na cesty do školy (přeci jen trošku daleko to je) a zatřetí protože tak poznám pěkně tady okolí. A oni, že nevědí, ale že mi půjčí svoje kolo! Jsem moc ráda, jezdí krásně a je bezvadné ho tu mít.

Tak jsme odpoledne naložili kolo, nákup a další moje poklady, a frčeli zpátky do Syracuse. Musím říct, že tady ty vzdálenosti jsou nudný. Tohle bylo asi sto km, možná ani ne, ale ta cesta byla hodně taková jednotvárná. Možná i proto, že Winnie seděla vepředu a já sama vzadu a neslyšela jsem dobře, co si povídali, tak jsem se tak snažila zapojovat, ale moc to nešlo. Ale to nevadilo, i tak jsme si popovídali pěkně.

Dovezli mě do Syracuse, ukázala jsem jim Le Moyne, jak jsem byla řekla, a pak jeli domů.

To byl moc krásný víkend!

Po něm přišly jarní prázdniny, které jsem velmi příjemně prolenošila, chodila jsem do posilovny, koukala na seriály, a prostě jsem měla takový hezký týden. Ale jak jsem tu byla sama, tak to bylo takový trochu smutný.

Jo! Začala jsem držet dietu pomocí počítání kalorií, všechno si to pěkně píšu, už je to čtrnáct dní! Na začátku jsem se bála zvážit (Polka Maria má doma váhu své spolubydly), tak jsem to tak odhadla a zvážila se až po týdnu... nedělejte to tak. Měla jsem o pět kilo víc, než jsem si myslela! Tak jsem upravila údaje a šla se zvážit po dalším týdnu a... kilo mám dole! Takže to funguje! Tak snad to půjde takhle dál.

V neděli po prázdninách jsem jela na projížďku tady kousek, podívat se na hřbitov (jednak to bylo nejbližší zajímavé místo, druhak /a ano, myslím si, že tenhle tvar by měli kodifikovat/ mám nějakou divnou slabost pro hřbitovy a zajímalo mě, jak bude vypadat tady). A to bylo velmi dobré rozhodnutí: projela jsem si to tady v okolí a bylo to tam moc pěkný, hřbitov byl hoooodně jiný, než jsem čekala. Největší překvapení bylo, že tam mají, jako na každém hřbitově, pravidla. Ale na těhle se nepíše, že tam nesmí psi a nemá se tam jezdit na kole a že taky ten hřbitov zavírá - na těhle se píše, že na náhrobcích nesmí být nic ve skle (pro bezpečí všech, pche), že tam smí být jen jedna kytička, v žádném případě dvě!), a že živé tam smí být od Velikonoc do listopadu, a plastové ozdoby jsou dovolené od listopadu do Velikonoc. Mám ráda hřbitovy. Mám ráda jejich osobitost a sem tam kýč. Tenhle byl sterilní!

Nicméně jsem tam potkala moc milýho chlápka, brousil zrovna nějaký kámen a měl tam pejska, hnědýho labradora! Tak jsem se po měsíci a půl konečně trochu mohla pomazlit s pejskem, tak jsem měla radost. Jo a to kolo mě trochu kouslo, když mi sklouzlo, když jsem ho zvedala.

Dokumentace, všimněte si tý pravidelný srpovitý modřiny:


A teď ten hřbitov!




Tohle jsou ta pravidla:





Květiny a svíčky sice pro bezpečí všech omezí, kreativitě se ale meze nekladou!




Povšimněte si počasí, tři dny před tím tu bylo takhle!







Nu. A další novinky... napsala jsem dvě seminárky, jeden projev, jednu osnovu, jeden mid-term za posledních deset dní. Na ten mid-term (to je test v půlce semestru) jsem se učila asi dvacet minut a hehe, mám 87 bodů ze 100! A k osnově mi napsala: Yep. To je ono! Dobrá práce. (evidentně někteří nepochopili, co je cílem práce). Nemůžu říct, že bych z toho neměla radost.

A vůbec, všechno dobré!

Kdo dočetl až jsem, je borec. Nebudu nic slibovat, protože nějak píšu delší a delší klády, tak abych vám na konci všem nedlužila lízátka!

Jo a líbilo by se mi, kdybyste třeba, prosím, mohli napsat do komentářů, že jste to četli, případně nějakou jinou věc, abych měla představu, komu to tady všecko píšu.

Kukuju!

Áh, a ještě něco na úplný konec: tady je obrovsky populární tohle video a musím přiznat, že i já jsem si ho zamilovala. Bohužel neumím vložit video, nějak to se mnou nechce spolupracovat, tak tady je odkaz:

http://www.youtube.com/watch?v=VF9-sEbqDvU


Mávám!

New York City!

Tak jsme byli v New Yorku. A poprvé ve svém životě si z toho asi i budu něco pamatovat!

Začínám se tu trošku rozhlížet i mimo školní aktivity: ve středu (před týdnem) jsem byla na setkání Art Clubu (Uměleckého spolku? Bleh. Spolku pro umění? Bleh. Klubu lidí, co rádi něco malujou nebo tvoří s barvičkama? Tak nějak) - a bylo to bezva, což jsem vám vlastně už psala.

V pátek jsme pak s Polkama šly na divadelní představení a musím říct, že to byl kousek kultůry zase po nějaké době, což příjemně oblažilo duši. Abychom ovšem nebyly příliš oblažené, šly jsme poté zkontrolovat, jak to vypadá v nově otevřeném campusovém baru (rozuměj baru na campusu, případně školní hospodě, kdo z vás to má!). Vypadá to tam dobře, musím přiznat. Potkaly jsme tam Johna odshora a jeho kamarády, kteří byli kamarádští, a hezky nám bylo! Tak hezky, že jsme se domů dostaly tak ke druhé, hehehe.

Nu a v sobotu tedy výlet do Ňů Jorku. Proč ten dlouhý úvod? Protože výlet do New Yorku začínal srazem v ŠEST RÁNO. Což by pro mě bylo za trest celkem kdykoli, obzvlášť když sraziště je od našeho hnízda dvacet minut pěšky, ovšem v kombinaci s tím barem... příjemné vstávání, jen co je pravda! Samozřejmě, že zrovna přes noc začalo sněžit, což se změnilo v bezvadnou sněžnou bouřku, na kterou bych, věřte mi, mnohem radši koukala z okna! Leč nezbylo než obléct teplé botky, šály, rukavice (čepici někteří z nás byli ztratili asi před měsícem) a zkusit to zdolat. Musím říct, že nakonec bylo štěstí, že ta bouře byla, protože Polka Maria měla zpožďo, takže jsme nestíhaly, ale kvůli sněhuhu se zdržely autobusy, takže nám neujeli.

Do města se odsud jede čtyři a půl hodiny, během nichž jsem se snažila dospat, co se dalo. Vážně, nepijte, když máte jet do New Yorku. Nebylo mi zle, ale únava se trochu hlásila.

Jak jsem byla avizovala, do New Yorku se konal výlet především na výstavu Bodies, jež byla nějaký čas i v Praze. Také jsem byla avizovala, že jsem na ni nechtěla tehdy a nechtěla ani teď, leč kolem času vymezeného pro výstavu se vyskytovalo ještě asi šest hodin na samotné město, což mě spolu s velmi rozumnou cenou za celý výlet (byl zadarmo) přesvědčilo k účasti. A když už jsme tam kvůli těm Bodies byli, tak jsem si tak řekla, že teda dobře.

K výstavě:
Tohle je striktně můj názor a nenutím vám ho, ale čtete můj blog, takže tak nějak předpokládám, že vás můj názor sem tam zajímá. A zrovna k tomuhle jsem si ho teda vytvořila silný, takže tady ho máte.
Bodies mi vadily přesně tak, jak jsem předpokládala, a ještě o trochu víc.
Kdo jste na tom nebyl, je to výstava perfektně zakonzervovaných (for want of better word) těl lidí, na nichž je ukázána spousta věcí - kosti, svaly, propojení všeho možného, soustavy toho a onoho, ta nebo jiná část, zdravá i nemocná. Nejsem biolog a člověk mi byl na střední trochu moc nucen na to, aby mě tohle nějak extrémně fascinovalo. Navíc to bylo tak perfektně zpracované, že to až vypadalo nereálně. Samozřejmě, ze začátku jsem z toho byla uchvácená, že teda koukám na opravdický tělo, ale upřímně řečeno, byla jich tam spousta. Co mi hrozně vadilo, bylo, že když popisovali co je na tom nebo jiném "exponátu" zajímavého, napsali tam, že EXEMPLÁŘ nebo VZOREK je to nebo ono. To mi teda nejde pod nos. Jednak jsem kdesi zaslechla, že není tak docela jistý, že ti lidé poskytli svá těla dobrovolně (jsou to všechno Asiaté --- ale nemám to nijak podložené, jen mi to uvízlo jako informace). A druhak, i kdyby je poskytli vědeckým účelům, nějak se mi tohle nechce zamlouvat... já chápu, že když se na někom učí, jak vypadají ledvinové kameny, studenti medicíny, tak si taky neříkají, tohle byla Aničky ABC ledvina... ale pokud tam mám celého toho člověka, vystaveného... ne, to přeci není exemplář.

Navíc, nebyvše (jo? teto?) biolog, bylo by mi bylo stačilo, kdyby vzali pár těch lidí, udělali tu obdivuhodnou práci (to zas ne že ne), ukázali nám to tak nějak zevrubně na nich, a zbytek vyrobili uměle - protože mi neříkejte, že to neumíme. Byť, zpětně, rozumím hodnotě toho, že ty plicní sklípky opravdu vytáhli z někoho - je to důkaz, že to tak vypadá. Ale tam mě to opravdu neuchvacovalo. Teda ty sklípky jo, ty jsou krásný.

Naopak malý problém jsem měla s místností s embryi. Bylo tam několikrát napsáno, že zemřela z přirozených příčin in utero - v děloze - a pokud to ta maminka věnovala pro rozvoj vědy, pak mi to přišlo přínosný a užitečný. Musím přiznat, že mě fascinovala možnost se podívat na to, jak takový zárodek vypadá ve kterém týdnu - a to už od nějakého druhého nebo třetího. Zřejmě tohle mají ostatní i se zbytkem výstavy.

Každopádně jsem to měla projité za hodinu a hurá do města!

Počasí nám přálo, to tedy musím říct. Zatímco Syracuse se topily (my to doma vyslovovali vždycky Syrakjůzy) ve sněhu, v New Yorku bylo slunečno a místy i teplo na sundaný kabát! Ale vítr foukal studený, takže jsme ve výsledku dost vymrzly.

Koupily jsme si ve stánku mapičku, v metru kartičku, dostaly mapu podzemky a hurá do toho! Stihly jsme asi tři čtvrtiny toho, co jsme stihnout chtěly, což je pro mě trošku nepříjemné, neboť nemám v plánu další návštěvu. Nicméně kluci odshora, když viděli naše nadšení a slyšeli, že jsme neviděly některý zásadní věci - považte, utekl nám Central Park a Empire State Building! - začali navolno plánovat road trip. Takže to vypadá, že New York zopakujeme.

A to jsem tedy moc ráda, protože jsem si to město zamilovala. Jednou tu chci nějakou dobu žít, i kdyby to měly být třeba tři měsíce. Tentokrát teda s Vítkem. Ale musím říct, New York má pro mě neuvěřitelnou atmosféru. Čekala jsem, že ulice budou takové malé tmavé hnusné skulinky mezi mrakodrapy, ale oni to udělali chytře, takže nic takového! Jsou široké a pěkné a ty budovy...! Všechno je tam OBŘÍ. Většinou tak třikrát větší, než byste byli tak nějak schopní pobrat. Když mají nějakou významnou budovu, je OBROVSKÁ. Když most, tak OBROVITÁNSKÝ, VYSOKÝ A DLOUHÝ. A tak dále. Architektura je tam... pominu-li, že není historická, je nádherná. Mrakodrapy mají fakt nápadité a všechno je to tak nějak líbivé. To jsem chtěla říct. Neznám fotogeničtější místo. Teda Praha má své, to ne že ne, ale New York... dochází mi slova. Kam namíříte foťák, tam vám vyleze pěkná fotka. (Teda, to zas ne. Jsem docela hrdá na svoje fotky, myslím, že se hodně povedly. Moje první myšlenka taky byla, že bych sem někdy chtěla jet a smět to nějakou dobu všechno fotografovat.) Ale fakt, je to pastva pro oči. Všechno je tam fascinující, vysoké, promyšlené, pěkné a prostě hezké.

A ač tam žije deset milionů lidí (nebo osm, ale prostě hodně), nebála jsem se. Což je možná dané tím, kolik seriálů se tam odehrává, že člověk má falešný pocit, že to je "jeho známé" město. Ale je fakt, že jsem nezahlédla ani nezažila nic nepříjemného (byly jsme jen v Manhattanu, do Bronxu by mě nedostali párem volů). A když jsme pak byly na Times Square, oslovil nás nějaký tam pouliční prodavač zrovna, když jsem študovala mapu. Zkusila jsem ho odbýt, ale ejhle, on nám jenom chtěl pomoct! A spousta lidí nám sama od sebe pomohla, to bylo moc bezvadný. (Karmická odměna za to, že já taky sama od sebe pomáhám turistům?) --- Pak jsme, neznalé místního metra, měly obrovskou kliku, že jsme chytly expres linku, protože regulérní bychom nestihly odjezd. Ještě teď je mi z toho mírně špatně, protože bychom si asi byly neuvědomily moc dopředu, že to nestihneme, protože člověk prostě nezná poměry. Leč šťastnou náhodou jsme všechno v pořádku stihly. Do Syracuse (čti Syrakjůz) jsme dojeli někdy kolem půl dvanácté a tedy takhle dlouhý den jsem dlouho neměla!

Neděle pak samozřejmě byla převážně pro dospání, ale když jsme vstaly, nemohly jsme se přestat usmívat. New York byl úžasný zážitek.

Následují fotky. Nemají mnoho komentáře, ale jestli můžu doporučit, klikněte na tu první a ony se vám objeví v lepším rozlišení na příjemnější prohlížení. Jsem na ty fotky docela hrdá :) Fotila jsem téměř naslepo, nemám totiž hledáček a někdy na té obrazovce není mnoho vidět. Ale i tak vyšly docela přístojně :)

Mávám vám!



Brooklyn Bridge:













Procházka k a po Wall Street:



Všimněte si, kvůli čemu jsem to fotila: ten malý kostelík uprostřed! A to nebyl žádný prcek, normální kostel.

Tohle myslím staví na místě po WTC:

Chinatown je čínský se vším všudy. Mají v čínštině nápisy, noviny, lidi i angličtinu. Neuvěřitelné. Město ve městě.



Times Square! Ono to nevyzní z fotek, ale tolik obrazovek a blikání a lidí a světel jsem najednou asi nikde neviděla.


Kdo má rád Forresta Gumpa? Na Times Square mají Bubba-Gump krevety! (Nebo co to měli?)


M&M obchod, prý tu mají všechny příchutě na světě (nevěděla jsem ani, že mají příchutě) a vůbec spoustu vychytávek! Ale- neměly jsme čas, takže jsme to nestihly navštívit. Kluci seshora byli zklamaní, to prý musíme zažít, takže už jen kvůli tomu tam pojedeme znova. No nebráním se!