je v nejistotě žíti
Zapomněla jsem si mobil u Vítka. Uvědomila jsem si to před
třičtvrtě hodinou a od té doby mi to neustále přichází na mysl. Jak se zítra
vzbudím? Jak se domluvím se Sýkorkou? Co když se něco někomu stalo a někdo mě
shání? Bez Internetu úplně odstřihnutá od světa! Nemám jak dát vědět Ivče, že
jsem trouba a zapomněla jsem na sbor, nemám jak napsat Vítkovi, že ho mám ráda,
přestože bych právě TEĎ okamžitě chtěla, a podobně.
A když pominu, že nejsem k sehnání jinak, než aby někdo
přijel a zazvonil (na zvonek, který ani nenese mé jméno na adrese, o níž si
nejsem tak docela jista, že si ji rodiče pamatují), ani mi to nevadí. Tedy.
Jsem vystresovaná a pořád uvažuji, že jestli se něco neděje, jestli mě někdo
nepotřebuje, a tak dále. Ale to, že já se nikomu nedovolám, mi přijde spíš
úsměvné a tak nějak… v pořádku.
Zvykla jsem si přes Facebookové statusy a smsky mít
neustálou možnost někoho ohromovat okamžitými výplody své mysli a svým
aktuálním stavem duševním, fyzickém či emočním. Teď už dva měsíce nemám doma
internet a dneska večer jsem i bez mobilu a ejhle, ono to možná není úplně od
věci, nekomunikovat neustále nějaké dojmy a pocity! (Ano, tím, že tohle píšu,
si báječně protiřečím. Ale taky kdo ví, kdy a jak to budu moct uveřejnit, když
doma jsem teď o internety přišla dočasně úplně a v práci na blog nemůžu,
takže to je trošinku jiný.)
Markéta mi dneska pochválila mého báječného chlapce, že prý
jsem si uměla dobře vybrat. To mě moc potěšila a když jsem tu tak seděla,
říkala jsem si, že ho mám fakt ráda. A protože jsem dítko 21. století,
hned mě napadlo, že mu napíšu něco pěkného do smsky. Následovalo okamžité
uvědomění, že žel není jak. A ono to je možná ještě lepší – neřeknu všechno
hned a ono se tam ta pozitivní emoc příjemně uloží a bude tam někde bydlet,
dokud se příště neuvidíme. (jestli rozumíte mé laicko-psychologické myšlénce)
Pamatuji si, že jsem se svým tátovým mluvila tak před deseti
lety o tom, jak existují lidé, kteří jsou na mobilu závislí a když k němu
nemohou, jsou nervózní, nebo že když jim nikdo celý den nenapíše, že jsou
z toho úplně špatní a tak. Tehdá jsem neměla ponětí, jak se to může stát a
dneska zjišťuji, že nejenže na tom tak taky jsem, ale že mohu volně
předpokládat, že naprosto nejsem jediná. Vždyť mobil má dneska každý a kdo ne,
na toho… no, já nikoho takového neznám. A vzhledem k tomu, jak rychle si
člověk zvykne na efektivnější možnost komunikace, předpokládám, že nebudu sama,
kdo bez mobilu ni rány. Takže nebudu jediná, kdo je bez něj takhle nervózní,
ale přitom kdybyste byli závislí na tom, že s sebou budete všude nosit… já
nevím, třeba papírový bloček a bez něj jste byli takhle špatní, tak jste
blázni, žejo? Jenže když to tak mají všichni, tak je taková příjemná tendence
předpokládat, že jsem teda normální.
Ale jak tu tak bez něj sedím (a jsem trošku nervózní, že ho
u sebe nemám, protože na to nejsem zvyklá), říkám si, že vlastně tyhle
serepetičky nadužívám. Kdybych měla jen pevnou linku a byla k zastižení
doma (asi bych si pořídila záznamník), nebylo by mi vlastně líp? Resp. nežila
bych tak nějak… jak to vysvětlit. Zkusím dát příklad a třeba to pochopíte:
dokud jsem žila doma s plným internetovým připojením,
neustále jsem trčela na facebooku, neuměla jsem ho vypnout a vedla konverzace o
ničem. Teď ten facebook nemám a když si s někým chci popovídat, musím mu
buď zavolat, nebo se s ním sejít, takže se pak věnuji jen jemu a ne čtyřem
dalším konverzacím. To jsem trošku utekla, takže zpátky: seděla jsem neustále u
facebooku, často se nudila a proklikávala 9gag, četla nějaké blogy a obecně
nedělala nic moc úžasně užitečného. Huh. Zase jsem utekla. Tak teď už opravdu:
Seděla jsem u facebooku, obnovovala statusy a s někým si povídala a říkala
jsem si třeba, že si potřebuji nalakovat nehty. Chtěla jsem si je udělat pěkné,
nějakým výraznějším lakem. Jenže jsem vedla tři konverzace, takže jsem těkala
mezi lakem, nehty a facebookem. Ideálně mi k tomu ještě běžel seriál.
Divili byste se, ale pokaždé jsem skončila u nějakého průsvitného lehko
nalakovatelného laku a myslela jsem si, že to tím tmavým fakt prostě neumím.
A teď mi tu hraje hudba a dolakovávám si krásně povedené
nehty.
Když mi schnou, hraju karty a zbývá mi dost soustředění na
to, abych je neotřela, abych uvažovala, kdy budu mít vypráno a kolik tak vrstev
ještě na ty nehty přijde (jedna, doufám).
Ty nehty už dělám hodinu, protože je nechávám pořádně
uschnout, mám na ně dost času a netěkám k ničemu, nehoní mě zanedbané
konverzace a zameškané statusy.
Snažím se říct, že bez facebooku je mi moc pěkně a když tak
zvažuji, jak jsem vystresovaná, že nemám ten telefon, říkám si, jestli by
nestálo za myšlenku se ho zbavit a pořídit si pevnou linku a nebýt na něčem
takhle závislá.
No comments:
Post a Comment