Líná huba...

holý neštěstí!

Dneska jsem měla takový ospalý den, protože jsem včera do dvou kecala s Mariou a ráno musela na desátou do školy, jenže jsem zaspala a snídala jen malinko, takže energie veškerá žádná.

Odpoledne jsem si chvilku volala s Bramborkou, to bylo moc bezva, a pak jsem myslela, že si ještě zavoláme za chvilku a že si zdřímnu. No, vzbudila jsem se v půl desáté večer - a to jsem si šla zdřímnout ve čtyři.

Zůstala už bych byla v posteli, ale Aliki se vedle hodně nahlas bavila s kamarádkou, takže mě budila, tak jsem na chvilku vstala.

Udělala jsem si míry na sukni a náčrt střihu a pročetla komentáře k mému úternímu projevu a dala si kafíčko a vůbec, takový lážo-plážo večer.

Pak přišla Alex a trochu jsme si povídaly a trochu se učila a já jsem trochu poslouchala hudbu a trochu hrála tetris a najednou mě tak napadlo, jak je fajn, že Alex je taková pohodová spolubydlící. Tak jsem sundala sluchátka a povídám: "Alex, jsem ti chtěla říct, že jsem ráda, že tě mám za spolubydlu." A ona tak koukla od učení a začala se smát s tím, že jí je trochu trapně a pořád se smála... tak jsem se tak zasmála s ní a říkala si - a kurde, to ji tolik štvu, že mi to nedokáže říct zpátky? Čím ji tak štvu a proč nikdy nic neřekla?
- no ona se vrátila k učení a já k tetrisu a za chvilku jsme si popovídaly o něčem jiným a já byla celá zmatená a trochu se mi chtělo brečet, protože tady je všechno intenzivnější, jak tu nikoho moc nemám.

Tak jsem asi patnáct minut tak uvažovala, čím ji tak můžu rozčilovat - napadla mě samozřejmě hromada věcí - a pak jsem sebrala odvahu a zeptala se jí, jestli je to jako jedna věc nebo jestli si prostě nesednem nebo co? A ona byla úplně zmatená, že jako jestli mluvím o knížce? Nebo o Vítkovi? Tak jsem jí to musela vysvětlit dokonce! Tak když pochopila, o čem mluvím, tak zvážněla a říkala, že jsem si to vzala úplně špatně, že jenom neumí reagovat na takovýhle situace, když jí někdo takhle řekne něco milýho, ale že je taky ráda, že spolu bydlíme! A že když ji něco na mě rozčiluje, že mi to řekne, což jsem doufala, ale úplně mě rozhodila tou reakcí. Pak se ptala, na co všechno jsem přišla a pak se - už dobrosrdečně - smála, že rozhodně ani jedno a že by mi řekla!

Musím přiznat, že se mi obrovsky ulevilo, protože jak jsem nevyspalá/rozhozená, jsem výrazně citlivější a fakt mi bylo do pláče! Alex se pak ptala, jestli jsem na to myslela celých těch dvacet minut a prý proč jsem se nezeptala! Přiznala jsem barvu a říkala jsem, že jsem musela sebrat odvahu, no kdo by nemusel.

Ale jsem hrdá, že jsem to dokázala, protože jinak bych byla přestala se chovat tak nějak přátelsky a snažila bych se akorát jí jít z cesty.

Nu, chtěla jsem jen poznamenat, že komunikace je vždy a za všech okolností klíčová a že jsem si to znovu velmi výrazně připomněla.