It´s hard to make friends... and I need friends.

Uh, nějak to na mě dolehlo.
Všechno se to dá krásně zvládnout, škola je zajímavá, testy jednoduchý, znám odpovědi na otázky a dostávám pochvaly za postřehy. Jídlo je dobrý, autobusy jezděj, pokoj je uklizenej a spolubydla v pohodě.
Jenže já nejsem zvyklá, že je jedno, jestli někde jsem nebo nejsem. Já potřebuju, aby mě lidi potřebovali. Potřebuju, aby mi chtěli říkat, co je trápí, co se děje v jejich životě.
Strašně moc se těším na všechny doma, kde přesně pasuju.
Nenechte se mýlit, nemluvím o tom, že by mě tu neměli rádi nebo že bych neměla kamarády. Úspěšně jsem se vnutila ke klukům nahoře, kde mi John před nedávnem řekl, že jsem mu zlepšila večer, což je příjemný, protože zřejmě zanechávám teda nějakou stopu a chvála budiž za to. (Muži, neboj, chodím tam pokecat, protože s pištidlama se to občas nedá přežít a oni jsou výrazně normálnější společnost :) )
Byla jsem ve středu v art clubu a krásně jsem si sedla se dvěma slečnama, z nichž jedna mě pozvala, že každý týden koukají u ní na Disneyovky, že prý mám přijít. Což oceňuju a až si budu jistá upřímností pozvání, ráda přijmu. Takže vlastně vůbec není zle na to, že jsem tu měsíc.
Jen na mě dolehla ta vykořeněnost věci, i to, jak dlouho se ty blízký vztahy budujou a kolik jich mě doma drží v tom pocitu, že mě někdo má rád a potřebuje mě a podrží mě. I v šest ráno na konci noční směny je někdo (jako třeba Klárka) ochotnej mě vyslechnout a poslouchat a nebavit se o útrapách noční a po čase mě rozesmát.
Brala jsem tuhle připravenost na druhé jako něco samozřejmého, protože to z 95 procent času dělám taky, ale fíha. Kamarádi moji, jste moje láskyplná, pečující síť a bez vás jsem jak ryba na suchu.
Rodino, vás jsem brala za větší samozřejmost, ale tvoříte mi emoční základ, kterej potřebuju jako sůl.
Já vím, že za měsíc těžko vybuduju něco takového, jako mám doma, ale nějak doufám, že se to časem aspoň náznakem bude podobat bližšímu kamarádství, protože tyhle povrchní příjemný usměvavý přátelství jako dobrý, jo, ale já potřebuju trochu hloubš.
Tak, životní moudro je na světě. (Původně jsem se překlepla a napsala žibotní. Což je skoro lepší. Žibotní moudro, poslužte si :) )
A hned je mi líp. No, tak snad jsem vás moc nerozlítostnila a děkuju vám všem, kdo se mnou pořád komunikujete :) Nenechávejte mě v tom samotnou, prosím!