New York City!

Tak jsme byli v New Yorku. A poprvé ve svém životě si z toho asi i budu něco pamatovat!

Začínám se tu trošku rozhlížet i mimo školní aktivity: ve středu (před týdnem) jsem byla na setkání Art Clubu (Uměleckého spolku? Bleh. Spolku pro umění? Bleh. Klubu lidí, co rádi něco malujou nebo tvoří s barvičkama? Tak nějak) - a bylo to bezva, což jsem vám vlastně už psala.

V pátek jsme pak s Polkama šly na divadelní představení a musím říct, že to byl kousek kultůry zase po nějaké době, což příjemně oblažilo duši. Abychom ovšem nebyly příliš oblažené, šly jsme poté zkontrolovat, jak to vypadá v nově otevřeném campusovém baru (rozuměj baru na campusu, případně školní hospodě, kdo z vás to má!). Vypadá to tam dobře, musím přiznat. Potkaly jsme tam Johna odshora a jeho kamarády, kteří byli kamarádští, a hezky nám bylo! Tak hezky, že jsme se domů dostaly tak ke druhé, hehehe.

Nu a v sobotu tedy výlet do Ňů Jorku. Proč ten dlouhý úvod? Protože výlet do New Yorku začínal srazem v ŠEST RÁNO. Což by pro mě bylo za trest celkem kdykoli, obzvlášť když sraziště je od našeho hnízda dvacet minut pěšky, ovšem v kombinaci s tím barem... příjemné vstávání, jen co je pravda! Samozřejmě, že zrovna přes noc začalo sněžit, což se změnilo v bezvadnou sněžnou bouřku, na kterou bych, věřte mi, mnohem radši koukala z okna! Leč nezbylo než obléct teplé botky, šály, rukavice (čepici někteří z nás byli ztratili asi před měsícem) a zkusit to zdolat. Musím říct, že nakonec bylo štěstí, že ta bouře byla, protože Polka Maria měla zpožďo, takže jsme nestíhaly, ale kvůli sněhuhu se zdržely autobusy, takže nám neujeli.

Do města se odsud jede čtyři a půl hodiny, během nichž jsem se snažila dospat, co se dalo. Vážně, nepijte, když máte jet do New Yorku. Nebylo mi zle, ale únava se trochu hlásila.

Jak jsem byla avizovala, do New Yorku se konal výlet především na výstavu Bodies, jež byla nějaký čas i v Praze. Také jsem byla avizovala, že jsem na ni nechtěla tehdy a nechtěla ani teď, leč kolem času vymezeného pro výstavu se vyskytovalo ještě asi šest hodin na samotné město, což mě spolu s velmi rozumnou cenou za celý výlet (byl zadarmo) přesvědčilo k účasti. A když už jsme tam kvůli těm Bodies byli, tak jsem si tak řekla, že teda dobře.

K výstavě:
Tohle je striktně můj názor a nenutím vám ho, ale čtete můj blog, takže tak nějak předpokládám, že vás můj názor sem tam zajímá. A zrovna k tomuhle jsem si ho teda vytvořila silný, takže tady ho máte.
Bodies mi vadily přesně tak, jak jsem předpokládala, a ještě o trochu víc.
Kdo jste na tom nebyl, je to výstava perfektně zakonzervovaných (for want of better word) těl lidí, na nichž je ukázána spousta věcí - kosti, svaly, propojení všeho možného, soustavy toho a onoho, ta nebo jiná část, zdravá i nemocná. Nejsem biolog a člověk mi byl na střední trochu moc nucen na to, aby mě tohle nějak extrémně fascinovalo. Navíc to bylo tak perfektně zpracované, že to až vypadalo nereálně. Samozřejmě, ze začátku jsem z toho byla uchvácená, že teda koukám na opravdický tělo, ale upřímně řečeno, byla jich tam spousta. Co mi hrozně vadilo, bylo, že když popisovali co je na tom nebo jiném "exponátu" zajímavého, napsali tam, že EXEMPLÁŘ nebo VZOREK je to nebo ono. To mi teda nejde pod nos. Jednak jsem kdesi zaslechla, že není tak docela jistý, že ti lidé poskytli svá těla dobrovolně (jsou to všechno Asiaté --- ale nemám to nijak podložené, jen mi to uvízlo jako informace). A druhak, i kdyby je poskytli vědeckým účelům, nějak se mi tohle nechce zamlouvat... já chápu, že když se na někom učí, jak vypadají ledvinové kameny, studenti medicíny, tak si taky neříkají, tohle byla Aničky ABC ledvina... ale pokud tam mám celého toho člověka, vystaveného... ne, to přeci není exemplář.

Navíc, nebyvše (jo? teto?) biolog, bylo by mi bylo stačilo, kdyby vzali pár těch lidí, udělali tu obdivuhodnou práci (to zas ne že ne), ukázali nám to tak nějak zevrubně na nich, a zbytek vyrobili uměle - protože mi neříkejte, že to neumíme. Byť, zpětně, rozumím hodnotě toho, že ty plicní sklípky opravdu vytáhli z někoho - je to důkaz, že to tak vypadá. Ale tam mě to opravdu neuchvacovalo. Teda ty sklípky jo, ty jsou krásný.

Naopak malý problém jsem měla s místností s embryi. Bylo tam několikrát napsáno, že zemřela z přirozených příčin in utero - v děloze - a pokud to ta maminka věnovala pro rozvoj vědy, pak mi to přišlo přínosný a užitečný. Musím přiznat, že mě fascinovala možnost se podívat na to, jak takový zárodek vypadá ve kterém týdnu - a to už od nějakého druhého nebo třetího. Zřejmě tohle mají ostatní i se zbytkem výstavy.

Každopádně jsem to měla projité za hodinu a hurá do města!

Počasí nám přálo, to tedy musím říct. Zatímco Syracuse se topily (my to doma vyslovovali vždycky Syrakjůzy) ve sněhu, v New Yorku bylo slunečno a místy i teplo na sundaný kabát! Ale vítr foukal studený, takže jsme ve výsledku dost vymrzly.

Koupily jsme si ve stánku mapičku, v metru kartičku, dostaly mapu podzemky a hurá do toho! Stihly jsme asi tři čtvrtiny toho, co jsme stihnout chtěly, což je pro mě trošku nepříjemné, neboť nemám v plánu další návštěvu. Nicméně kluci odshora, když viděli naše nadšení a slyšeli, že jsme neviděly některý zásadní věci - považte, utekl nám Central Park a Empire State Building! - začali navolno plánovat road trip. Takže to vypadá, že New York zopakujeme.

A to jsem tedy moc ráda, protože jsem si to město zamilovala. Jednou tu chci nějakou dobu žít, i kdyby to měly být třeba tři měsíce. Tentokrát teda s Vítkem. Ale musím říct, New York má pro mě neuvěřitelnou atmosféru. Čekala jsem, že ulice budou takové malé tmavé hnusné skulinky mezi mrakodrapy, ale oni to udělali chytře, takže nic takového! Jsou široké a pěkné a ty budovy...! Všechno je tam OBŘÍ. Většinou tak třikrát větší, než byste byli tak nějak schopní pobrat. Když mají nějakou významnou budovu, je OBROVSKÁ. Když most, tak OBROVITÁNSKÝ, VYSOKÝ A DLOUHÝ. A tak dále. Architektura je tam... pominu-li, že není historická, je nádherná. Mrakodrapy mají fakt nápadité a všechno je to tak nějak líbivé. To jsem chtěla říct. Neznám fotogeničtější místo. Teda Praha má své, to ne že ne, ale New York... dochází mi slova. Kam namíříte foťák, tam vám vyleze pěkná fotka. (Teda, to zas ne. Jsem docela hrdá na svoje fotky, myslím, že se hodně povedly. Moje první myšlenka taky byla, že bych sem někdy chtěla jet a smět to nějakou dobu všechno fotografovat.) Ale fakt, je to pastva pro oči. Všechno je tam fascinující, vysoké, promyšlené, pěkné a prostě hezké.

A ač tam žije deset milionů lidí (nebo osm, ale prostě hodně), nebála jsem se. Což je možná dané tím, kolik seriálů se tam odehrává, že člověk má falešný pocit, že to je "jeho známé" město. Ale je fakt, že jsem nezahlédla ani nezažila nic nepříjemného (byly jsme jen v Manhattanu, do Bronxu by mě nedostali párem volů). A když jsme pak byly na Times Square, oslovil nás nějaký tam pouliční prodavač zrovna, když jsem študovala mapu. Zkusila jsem ho odbýt, ale ejhle, on nám jenom chtěl pomoct! A spousta lidí nám sama od sebe pomohla, to bylo moc bezvadný. (Karmická odměna za to, že já taky sama od sebe pomáhám turistům?) --- Pak jsme, neznalé místního metra, měly obrovskou kliku, že jsme chytly expres linku, protože regulérní bychom nestihly odjezd. Ještě teď je mi z toho mírně špatně, protože bychom si asi byly neuvědomily moc dopředu, že to nestihneme, protože člověk prostě nezná poměry. Leč šťastnou náhodou jsme všechno v pořádku stihly. Do Syracuse (čti Syrakjůz) jsme dojeli někdy kolem půl dvanácté a tedy takhle dlouhý den jsem dlouho neměla!

Neděle pak samozřejmě byla převážně pro dospání, ale když jsme vstaly, nemohly jsme se přestat usmívat. New York byl úžasný zážitek.

Následují fotky. Nemají mnoho komentáře, ale jestli můžu doporučit, klikněte na tu první a ony se vám objeví v lepším rozlišení na příjemnější prohlížení. Jsem na ty fotky docela hrdá :) Fotila jsem téměř naslepo, nemám totiž hledáček a někdy na té obrazovce není mnoho vidět. Ale i tak vyšly docela přístojně :)

Mávám vám!



Brooklyn Bridge:













Procházka k a po Wall Street:



Všimněte si, kvůli čemu jsem to fotila: ten malý kostelík uprostřed! A to nebyl žádný prcek, normální kostel.

Tohle myslím staví na místě po WTC:

Chinatown je čínský se vším všudy. Mají v čínštině nápisy, noviny, lidi i angličtinu. Neuvěřitelné. Město ve městě.



Times Square! Ono to nevyzní z fotek, ale tolik obrazovek a blikání a lidí a světel jsem najednou asi nikde neviděla.


Kdo má rád Forresta Gumpa? Na Times Square mají Bubba-Gump krevety! (Nebo co to měli?)


M&M obchod, prý tu mají všechny příchutě na světě (nevěděla jsem ani, že mají příchutě) a vůbec spoustu vychytávek! Ale- neměly jsme čas, takže jsme to nestihly navštívit. Kluci seshora byli zklamaní, to prý musíme zažít, takže už jen kvůli tomu tam pojedeme znova. No nebráním se!

It´s hard to make friends... and I need friends.

Uh, nějak to na mě dolehlo.
Všechno se to dá krásně zvládnout, škola je zajímavá, testy jednoduchý, znám odpovědi na otázky a dostávám pochvaly za postřehy. Jídlo je dobrý, autobusy jezděj, pokoj je uklizenej a spolubydla v pohodě.
Jenže já nejsem zvyklá, že je jedno, jestli někde jsem nebo nejsem. Já potřebuju, aby mě lidi potřebovali. Potřebuju, aby mi chtěli říkat, co je trápí, co se děje v jejich životě.
Strašně moc se těším na všechny doma, kde přesně pasuju.
Nenechte se mýlit, nemluvím o tom, že by mě tu neměli rádi nebo že bych neměla kamarády. Úspěšně jsem se vnutila ke klukům nahoře, kde mi John před nedávnem řekl, že jsem mu zlepšila večer, což je příjemný, protože zřejmě zanechávám teda nějakou stopu a chvála budiž za to. (Muži, neboj, chodím tam pokecat, protože s pištidlama se to občas nedá přežít a oni jsou výrazně normálnější společnost :) )
Byla jsem ve středu v art clubu a krásně jsem si sedla se dvěma slečnama, z nichž jedna mě pozvala, že každý týden koukají u ní na Disneyovky, že prý mám přijít. Což oceňuju a až si budu jistá upřímností pozvání, ráda přijmu. Takže vlastně vůbec není zle na to, že jsem tu měsíc.
Jen na mě dolehla ta vykořeněnost věci, i to, jak dlouho se ty blízký vztahy budujou a kolik jich mě doma drží v tom pocitu, že mě někdo má rád a potřebuje mě a podrží mě. I v šest ráno na konci noční směny je někdo (jako třeba Klárka) ochotnej mě vyslechnout a poslouchat a nebavit se o útrapách noční a po čase mě rozesmát.
Brala jsem tuhle připravenost na druhé jako něco samozřejmého, protože to z 95 procent času dělám taky, ale fíha. Kamarádi moji, jste moje láskyplná, pečující síť a bez vás jsem jak ryba na suchu.
Rodino, vás jsem brala za větší samozřejmost, ale tvoříte mi emoční základ, kterej potřebuju jako sůl.
Já vím, že za měsíc těžko vybuduju něco takového, jako mám doma, ale nějak doufám, že se to časem aspoň náznakem bude podobat bližšímu kamarádství, protože tyhle povrchní příjemný usměvavý přátelství jako dobrý, jo, ale já potřebuju trochu hloubš.
Tak, životní moudro je na světě. (Původně jsem se překlepla a napsala žibotní. Což je skoro lepší. Žibotní moudro, poslužte si :) )
A hned je mi líp. No, tak snad jsem vás moc nerozlítostnila a děkuju vám všem, kdo se mnou pořád komunikujete :) Nenechávejte mě v tom samotnou, prosím!

To jsem vám dlouho nenapsala!

Hm. Kulajda je konečně snězená. A to trvalo strašně dlouho. Takže jestli jsem naposledy psala den poté, co jsem ji vařila, nenapsala jsem vám strašně dlouho mínus den. Hehehe.

Žiju. :)

Poslední týden byl trošku takový fádní a nydný (kdo si pamatuje tu reklamu?) - pořád se mě drží rýmička, bonusově mě z ní bolí v krčíčku. Chodím do školky, píšu testy, dobře si vedu. Z psychologie jsem dostala pokaždé plný počet bodů, jednou jsem měla správně i bonusovou otázku, podruhé nikoli. Z literatury jsem dostala plný počet a v pátek mě pochválila za postřeh. Taky mi řekla, že jestli budu takhle dál pokračovat, dá mi jedničku za práci v hodině do konečnýho sčítání (což je asi tak 20 nebo 30 procent). Ona teda řekla, že mi dá čtyřku, protože tady je to všechno obráceně, ale chtěla jsem, abyste jako rozuměli, jak je to super.

No a jinak mám radost z takových drobností - koupila jsem si svíčku na stůl, látkové krabičky do šuplíku, takže mám roztříděný kalhotky a ponožky (rezignovala jsem na skládání a třídění fusek - a ještě mi pračka nesežrala ani jednu! Jako hustý!), mám konečně pytel na špinavý prádlo a košíček na šátky a šálky a rukavice, abych to neházela na poličku, jo a objevila jsem Swiss Rolls! Ve Wegmans je nemají, ale kupodivu Dollar Store je má.

Šiju tu sukni, už mám sešité základní díly, teď mě čeká vymyslet pas a zrealizovat ho a pak udělat spodek a hotovka. Tak uvidíme, jak dlouho to zabere, do toho pasu se mi docela hodně nechce.

Uvědomila jsem si nedávno, že bych měla začít pracovat na něčem, co si budu moct procházet a vzpomínat, tak si na to chci koupit nějaký pěkný sešit. Leč ten mají v Jo Ann nebo Hobby Lobby, a tam se dostanu v pondělí, takže si musím počkat. Budu muset trošku vymyslet, jak tady fungují ty busy.

A příští pátek jdu do dívadla, co tady máme na campusu. Mají tady studentský dramaťák (zřejmě) a vždycky něco nastudují a pak se na to chodí. Tak se těším :)

Původně jsem si myslela, že zapluju do skupiny kamarádek, co mají ty naše dvě emerické spolubydly, a mezi nimi si udělám kamarády. Leč spolubydlám je dvacet - very much so. A jejich kamarádky mají lehce vyšší hlasovou frekvenci, než je mi milé. Mimojiné.

I usoudila jsem, že tedy zřejmě musím sama zabojovat a najít si kamarády dle svého gusta. Tak bojuju. Utíkám se ke klukům nahoře, kteří jsou významně normálnější, a taky jsem konečně trošku měla oddych a můžu se rozhlédnout, jak tady fungují studentské spolky. Jsem přihlášená do Art Club, kam půjdu teď ve středu, tak se těším, a snažím se dostat do sboru. Snad se povede :) Obvykle zpívají takový klasický repertoár, ale teď dělají Rekviem od Johna Ruttera. Neobvyklá hudba, tak doufám, že mě vezmou a budu si to moct vyzkoušet.

Pak tedy v pátek divadlo, v sobotu New York, a týden poté Kostrouni. Dobrý program, řekla bych :) A popříští týden už jsou jarní prázdninky. To taky nebude zlé, budeme v bytě se slečnou Polkou samy, tak bude trošku klidněji.

Fotku pro vás teď nemám, celý týden bylo šedo a tmavo, pršelo nebo sněžilo nebo aspoň foukalo, takže bezva počas!

A poslední věc: objevila jsem, že tu prodávají instatní vanilkové kafe. S half-and-half? Žůžo labůžo!

Mávám!

Novinky novinky

Kde začít.

Stále se mi tu líbí :)

Včera jsem uvařila kulajdu a povedla se mi. Srazila se mi smetana (jak se to dělá, aby se nesrazila?), ale stejně toho bylo málo, tak jsem přidala normální záklechtku a je to správně hustý a dobrý. Uvařila jsem toho samozřejmě kotel, takže jsou pozváni i kluci odshora a včera se tvářili, že přijdou, tak uvidíme.

Každou hodinu psychologie píšeme kvízy, na což jsem jaksi byla zapomněla před prvním kvízem, a i tak jsem získala plný počet bodů a ještě bod za bonusovou otázku. Ne že by to bylo tak jednoduchý, ale spíš jsem měla štěstí a před hodinou si projela ty správný věci. A tak je to pořád *povzdechla si pokrytecky*.

Ani mně se nevyhnul ten virus, co nám tu obchází, takže mám od středy rýmičku. Ve středu jsem teda ležela, to mi fakt nebylo supr, ale jináč funguju.

Navštívila jsem pravé emerické mekdonalda, dneska, protože jak si pořád vařím, dostala jsem chuť na něco nezdravého. Alex naštěstí zrovna jela pro hamburgr, tak jsem se přidala. Překecala jsem ji, že mě vezme do KFC, ale oni neměli Twister! Jako fakt! Ani Zinger! Jenom maso! Hrozný. Tak jsme jely do mekáče a to je tedy správný zážitek z emeriky: paní, co obsluhovaly, byly tlustý, jako by tam neustále jedly. Mezitím, co jsme objednávaly, přišel ten největší člověk, co jsem kdy viděla. Vážně. Na to, aby mu člověk obejmul pas, by byli potřeba dva lidi, nekecám. A měli by natažený ruce. No, možná jednu ruku by trošku pokrčili. Ale vážně, obří. A navíc vysokej, takže jako fakt velkej člověk. No a vracel hamburgr, že chtěl bez majonézy a bez sýra, a oni tam dali sýr. Zatímco mu spravovali hamburgr, teda dělali novej, jsem na něj nemohla přestat čučet, a pak jsem si teprve všimla. Na nohách měl New Balance botky, z nichž se mu klubal... no, půl nohy. A ta noha byla špinavá. Prostě neskutečného něco.

Za dva týdny od zítra jedu na den do Ňů Jorku se školou. Původně jsem nechtěla jet, protože se jede na výstavu Bodies, o níž si nejsem jistá, jestli ji chci vidět. Jako na jednu stranu to je asi neuvěřitelný, na druhou s tím mám etický problém. Mrtví mají odpočívat pod zemí, ne být ořezaný a okukovaný. Tak jsem si říkala, že nepojedu. Ale pak se ukázalo, že je to za deset dolarů, a že bude rozchod dvě hodiny před tím a dvě hodiny po tom. A dokonce že dostaneme deset dolarů na útratu. A v těch deseti dolarech, co jsem zaplatila, je zahrnutá jízda do New Yorku, vstup na Bodies (kolik to stálo v Praze? Pět stovek?), deset dolarů na rozchody a jízda z New Yorku. Tak to se vyplatí docela, ne? Trošku se toho bojím, že to je takový velký město, ale snad to bude v pohodě. Projela bych se busem po trasách Sexu ve městě, jestli ještě jezdí :)

Co ještě... na víkend mám půjčený Hodiny a Annie Hall, tak jsem zvědavá (na Annie Hall, Hodiny miluju). Minulý víkend jsem viděla Předčítače a můžu jen vřele, vřele doporučit. Skvěle natočená věc, je dobře, že to dostalo Oskara.

Jo, za dva týdny budou Oskaři, tak se těším, že se budu koukat :)

Do školy pořád dělám, co mám, ještě jsem si na poslední chvíli odhlásila ty teorie pohlaví a genderu, sice byly zajímavý, ale na mě pokročilý, takže jsem nestíhala a nedávala.

Kupuju si pořád řapíkatý celer a jím ho v kvantech, protože je dobroučkej. A Alex se mi směje, dneska o mě psala na Twitter (babi, zeptej se... tety nebo jedné ze svých vnuček :) ), že jsem králík :)

No a mám se tu moc moc moc fajně. Konečně mi začíná docházet, že jsem v AMERICE, kam jsem deset let strašně CHTĚLA a zažívám to, co jsem si vždycky PŘÁLA zažít, tak si to konečně snad začnu užívat :) Praha chvilku počká :) Vítek hůř, ale taky, viďže jo?

Jo, a vyfotila jsem vám, jak to vypadá, když si dělám vajíčka pro jednoho, když jsem celý den ležela a nejedla:


No, není to tolik vidět, ale bylo toho hrozně moc.

Mávám vám!

Konec dobrý, všechno dobré

Dnešek tedy nezačal příliš valně, byla jsem hrozně unavená a na první hodině jsem byla úplně otupělá. Mám pak dlouhou pauzu, tak jsem si ještě zdřímla a pak to bylo trošku lepší.

Pak jsem si potřebovala uvařit oběd, ale nechtělo se mi, protože když přes den spím, mám pak chuť jen na sladké. Zároveň jsem ale věděla, že mám od čtyř do čtvrt na deset školu a musím něco sníst. Nakonec jsem si ohřála polívku a udělala tousty a aspoň něco.

Nicméně po tomto "obědě" jsem zjistila, že mi chybí kus přípravy na ten nejnovější předmět a že vlastně v tom předmětu úplně plavu (poprvé, co zřejmě mají smysl ty prerekvizity, které mi odpustili!) - chybí mi základy historie feministického myšlení, filosofie a biologie. Takže nejenže nemám jak se zapojit do debaty, i když náhodou přečtu a relativně pochopím text, ale ještě navíc se neorientuju ani v té debatě. I rozhodla jsem se, že takhle ne, že zbylé předměty mi dávají zabrat dost a pro vízum i moji školu stačí, a řekla jsem si, že ho ještě odhlásím. Zůstala jsem tedy doma a pak šla na další hodinu.

Mezitím jsem si hezky poskypovala (eh, hrozné slovo!) s Vítkem, to mi moc zvedlo náladu. (Zároveň jsme z toho oba vždycky trochu smutní, takže to je takové ambivalentní, ty pocity z toho rozhovoru)

Protože teď někdy končí možnost odhlásit předměty, chtěla jsem to zařídit ještě dneska před hodinou a pospíchala nahoru. Samozřejmě, v kanceláři fronta, hodina mi začínala v půl a ještě v 50 jsem to neměla vyřešené. Stresy, stresy. Vyběhla jsem nahoru a chci vejít do třídy --- a tam seděli cizí lidé. A dole (je to taková ta schodová třída) učil cizí neznámý profesor. Koukla jsem do rozvrhu, na učebnu... a šla se ho s mnoha omluvami zeptat, kam šla moje třída. Trochu divně se na mě podíval, zeptal se, kdo to učí a pak pravil, že to je až za hodinu. Respektive za 40 minut. To je snad poprvé v životě, co jsem se sekla o hodinu.

Tak jsem šla do knihovny a chvíli si tam četla na počítači e-knížku, protože ji tam nemají v papíře (...).

No a od té chvíle dobré.

Na hodinu jsem přišla včas, debaty o filmu jsem se úspěšně zúčastnila, byť jsem občas nebyla úplně pochopena (hle, limity jazykové bariéry), koupila jsem si sendvič, abych neumřela hlady (ta hodina je dlouhá; ne, sendvič jsem si nekoupila v menze) a pochytila dění filmu a ani se mi nechtělo spát.

V půl desáté a kousek jsem dorazila dom a říkala jsem si, že bych měla jíst něco pořádného, a uvařila jsem si vepřové s bramborem a fazolemi s česnekem na smetaně. Ty fazole jsem dělala poprvé a upravila jsem si recept na fazole s česnekem a poprvé dělala takhle něco na smetaně.

Musím se pochválit, fakt se mi to povedlo. A ještě jsem si u toho přečetla povídku, co ji mám na zítra analyzovat (teprve dneska vyvěsila zadání, takže to dřív nešlo).

Takže jak praví nadpis: konec dobrý, všechno dobré.

A to jídlo jsem vám hrdě vyfotila, protože fazole na smetaně jsem dělala poprvé a intuitivně. Hezky se o sebe starám, když už vařím.

Tak jsem si odhlásila obědy

... natrvalo.

Už vím, proč mi to jídlo nechutnalo, ba, proč se mi z něj dělalo zle. Místní kuchaři totiž, krom toho, že je všechno něco moc, a většinou mastné, do toho jídla přidávají projímadlo. Dobrou chuť. Proto se mi z toho chtělo zvracet a doteď se mi dělá zle, jen jdu kolem jídelny.

Bohužel, snižovat objednané počty obědů za týden se smělo jen do minulého pátku, tak jsem si nedělala moc naděje, že s tím půjde něco moc udělat. Leč, byvše (?) internacionální studentka, měla jsem pádnou argumentaci, že je sice hezké, že to bylo otevřené od listopadu, ale že já jsem bohužel dorazila na poslední týden a zjistila jsem až tenhle týden, že to jídlo nemůžu jíst.

Naštěstí (!!!) nebydlím na kolejích a mám v bytě kuchyňku, takže mi dovolili (!) nemít od školy objednaná žádná jídla. Musím říct, že se mi hodně ulevilo; dost mě stresovalo, že do sebe budu muset osmkrát týdně natlačit jídlo za dvě stě korun, z něhož se mi dělá zle. Sice je tu asi dvakrát dráž než doma, ale i tak si myslím, že zvládnu neprojíst víc než ty 2000 dolarů, co měl stát plný meal plan. I s projímadly.

K těm jsem zatím slyšela jednu informaci a dvě teorie: jednak je prý do jídla dávají na všech vysokých školách, tolik ta informace. Ty teorie: prý to dělají proto, že jídelna je tady stylem "all you can eat" (sněz co chceš) a nechtějí, aby jim dětičky tloustly; nebo je to prý proto (to tvrdí Alex), že kdyby náhodou došlo k otravě z jídla, tak aby to všechno šlo z organismu co nejrychleji pryč. Obojí mi přijde úžasný, neměli by tam rovnou dávat antibiotika, antidepresiva a pro jistotu i antikoncepci? Kdyby náhodou?

Takže se mi hodně ulevilo, že mi dovolili si to zrušit... ta jídelna má tu nevýhodu, že ty jídla vás napoprvé ohromí a připadají vám strašně dobrá. Zajímavý je, že paní se ani neptala na zdůvodnění mého "já je nemůžu jíst". Možná tu mají takových lidí víc. No ale... být na koleji, jíst bych tam musela. Nebo bychom to aspoň museli platit. Vítejte u blbejch!




Dovětek: na otázku, jak to vyřešíme s placením, když už jsem kus projedla, ale ještě nemám nic zaplaceno, mi paní řekla, že mi naúčtují, co jsem projedla z peněz na svačinky, ale jídla nejspíš necháme být. To je od nich na druhou stranu velmi pěkné.

Šikulka holka

Tak projev, co měl mít 5-7 minut, měl 7:06, což si myslím je velmi dobré na tak obsáhlé téma, jakým je projev Václava Havla z 1. 1. 1990.
Samozřejmě pro Američany je potřeba nejdříve stručně vysvětlit historický kontext, pak představit Václava Havla a pak je možné věnovat minutu a půl samotnému projevu.

No ale dobré to bylo, ani jsem nebyla nervózní.
A dostala jsem 46 bodů z 50, což vůbec není špatný, ne?

Spokojenost

Jsem zase chvilku nenapsala, jak se mám a co dělám, tak to chci napravit.

V pondělí jsem opravdu jela nakupovat sama školní linkou, a konečně jsem si probrouzdala aspoň Target a Jo-Ann, což je crafts obchod, kde najdete úplně všechno na tvoření: od vlny a bavlny a nejrůznějších publikací k vyšívání a podobně, nejnemožnější látky, dětské tvoření, korálky, samolepky, všechny papíry, které vymyslíte, křídy, uhel, pastelky, vodovky, knoflíky, šicí stroje, krajky, umělé kytky, ptačí budky na dotvoření, krabičky a truhličky na pomalování, prostě všechno. Obchod pro mě jak dělanej! Taky jsem tam strávila hodinu a půl.

Pak jsem šla jen vedle do Targetu, kde jsem koupila tolik potřebné tepláky do posilovny (mám s sebou jen jedny tepláky a ty jsou ještě navíc docela teplý, tak jsem si potřebovala koupit) a spoustu takových drobností pro radost. Už mám Crayola Crayons :)

V tom prvním obchodě mi vypadl kamínku z prstýnku od Vítka, i lekla jsem se a šla kamínek hledat, no co vám budu povídat, na podlaze v obchodě se dobře hledá. I málem jsem se vzdala naděje, když tu náhle jsem ho uzřela! Mám fakt radost, že se mi ho povedlo najít :) Tak jsem pospíšila koupit vteřinové lepidlo a už je jako nový! Konec dobrý, všechno dobré.

V úterý byla normálně škola, nic zvláštního se nestalo - krom mého úchvatného úspěchu popsaného nížeji.

Inu a dneska jsem opět došla na hodinu (v pondělí, středu a pátek mám jen jednu hodinu), kde jsem se relativně úspěšně zúčastnila. Pak jsem strávila hodinu a půl v knihovně nad zítřejším projevem a zašla si na večeři do jídelny.

Musím říct, že mi ta americká kuchyň nějak nechce sedět. Všechno je na mě moc: slaný, sladký, pálivý, mastný (to často). První týden dobrý, ale nějak mi to nechutná. Zkusím si zrušit meal plan, jestli to půjde, je mi z toho trošku špatně. Abych vám to přiblížila: zkuste si představit, že máte jíst následující čtyři měsíce třeba v jídelním koutku Centra Chodov. Ze začátku dobrý, výběr obrovský, všechno ohromně chutné. Tam je teda výběr větší, tak by vám to trvalo asi dýl, ale výsledek by byl stejný: zvedal by se vám žaludek z toho, že je to všechno tak výrazné, tak mastné, tak... nezdravé. V naší jídelně se dá jíst zdravě, ale to jsou pak tortily, které em... nejím moc. Nebo salát, ale jak dlouho dokážete jíst salát?

Nechci tu fňukat, spíš vám tak říct postřeh, tak doufám, že to tak berete. Budu se snažit to nějak optimalizovati, snad půjde těch osm jídel týdně ještě zrušit.

Večer jsem pak asi hodinu mluvila s Vítkem, než mi odešel spát (ve čtvrt na sedm! ;) ) a pak jsem konečně zavolala Kostrounům, kteří se předevčírem vrátili z Kostariky. Zvedla to Winnie a povídaly jsme si 40 minut! Bylo to moc milý a příjemný, uvidíme se teda asi až za měsíc, ale mám je tady, kousek :) Mám radost, přijedou pro mě a vezmou si mě na víkend k sobě :) Bohužel není moc doprava, takže mě budou muset vozit, nejlevnější dopravce organizuje výlety do Ithacy pětkrát denně, za 110 dolarů zpáteční jízdenka. Což se mi na osmdesáti kilometrech zdá poměrně dosti.

Pak jsem se asi hodinu vykopávala, ale vykopala: šla jsem vyzkoušet naši posilovnu. A posiluje! Strávila jsem prvních dvacet minut na běhacím pásu, uběhla jsem plné dvě míle, což je 3,2 kilometru, a spálila 200 kalorií. Kdybych věděla, co to znamená, dvě stě kalorií, byla bych na sebe bezpochyby hrda (možná). Pak jsem různě obešla různé stroje a dobré tedy. Teď se jdu ještě pustit do finální přípravy zítřejšího projevu a pak spinkando!

Tak mi zítra držte palce!