Haló haló, tady orel, tady orel, přepínám!

Poslední dobou tak čekám, kdo se ozvete a povíte mi, jak je v Praze a jak se mají vaše životy, ale vy vlastně asi čekáte na mě, có?

Tolik pozornosti! Jinými slovy: omlouvám se vám, poslední týdny byly hektické a nebylo mnoho času na psaní.

Mám se tu pěkně. Už se mi to krátí! Když jsme se dostali pod měsíc k odjezdu, konečně jsem se uklidnila se vším stýskáním a užívám si to tu v klidu. Teda relativně, samozřejmě na tohle období připadly termíny posledních esejí a seminárek a zejména minulý týden byl peprný. Za osm dní jsem napsala dvě seminárky na psychologii, esej na film, vysázela celý časopis a připravila a odprezentovala závěrečný projev i s prezentací. Taky jsem pak lehce padla a ještě mě čeká jedna seminárka na literatůru a máme finito! Tedy - hotovo se zadanými pracemi, ještě mě čekají konečné zkoušky. A ty ještě budou, každá je psaný test na dvě a půl hodiny a mám je za sebou pěkně nalajnované ve dvou dnech. V deset ráno 10. května sednu k první, 11. května mám ráno druhou a večer třetí. Tak jsem na sebe zvědavá.

A pak bude víkend a pondělí, to budu balit a podobně, a pak pojedu na pár dní ještě do Ithacy, kde shodou okolností bude Jenny, tak snad se uvidíme. Budu pomáhat doplňovat knížky na Booksale a pak si jich asi tak půlku koupím, budu bydlet s Kostrounama a bude to bezva. To se moc těším, taková příjemná tečka. V neděli 20. května mě vrátí zpátky do Le Moyne, kde budou i obě naše Polky a s těmi strávíme rozlučkový večer. 21. mi letí éro ze Syracuse ve 12:30, Polkám někdy odpoledne. Už teď mě to dojímá, že to všechno končí!

Příští víkend už musím začít balit, mám domluvené půjčení váhy a zítra ve Wegmans se musím zeptat po krabici. Jsem zvědavá, kolik kilo navíc budu posílat, doufám, že se vejdu do deseti! Vůbec jsem na to zvědavá, to balení ještě bude legrace.

Abych se mrkla trošku dozadu, co se dělo od té prehistorické chvíle, kdy jsem vám naposledy napsala. Primárně a nejdůležitěji, navštívila jsem Washington. Autobus odjížděl od Le Moyne v půl šesté ráno a vrátili jsme se ve čtyři ráno následujícího dne. Ve Washingtonu jsme byli někdy kolem poledního a sraz byl v půl desáté, času bylo tedy dost. Co jsme nečekali, byla výrazná změna počasí. V Čechách opravdu nejsem zvyklá popojet kousek někam a muset sundavat vrstvy. Nu, v Syracuse byla zima na kalhoty a svetr a kabátek, ve Washingtonu mi bylo teplo v sukni a tílku.

Prošli jsme tam kdekterý kout, hlavně samozřejmě nejznámější památky a bylo to fajné. Pro mě byl největší zážitek Lincoln Memorial, dokonce větší než Bílý Dům. Nevím přesně proč, ale to místo se mi fakt líbí a připadá mi, že má atmosféru. Je teda pravda, že teď atmosféru nemělo, protože tam byly davy turistů, ale třeba se tam místní v klidu sem tam dostanou - představuju si třeba uprostřed mrazivé zimy.

Capitol mě fascinuje, je to krásná budova (budovy?) a je takový... distingovaný. Rozhodně lepší než náš Parlament někde v nějaké malé uličce. Taky soudní budova je nádherná. Byli jsme se podívat do parlamentní knihovny a nevěřili jsme vlastním očím: knihovna je rozdělena na foyer a výstavy a samotnou knihovnu. Do foyer chodí davy, do knihovny se nesmí. Tam chodí jen badatelé a čumilové mají přístup na jeden prťavý balkon, který je úplně celý zasklený, takže jednak se nedá (a nesmí) fotit a druhak nemůžete rušit badatele. Musím se přiznat, že to mají dobře vymyšlené, tůristi a k tomu Emeričané se občas neumí ehm chovat. Ta knihovna je ale nádherná, nádherná! Má několik pater a po obvodu knihy a uprostřed stoly k práci a úžasnou atmosféru. Tam by mi nevadilo muset psát seminárku (prvních dvacet minut).

Ve Washingtonu jsme si uchodili nožičky; jednak jsme téměř celý den chodili a druhak teplo tomu moc neprospívá, takže nás i pálily chodidla. O půl osmé jsem se sešla s naší Irkou, zatímco Poláci ještě šli někam koukat, a zmučeně jsme se dovlekly taxíkem do irské hospody. Což bylo bezva, dala jsem si pravý irský cider a shepherd´s pie a bylo příjemné jíst připravené jídlo. S napáplými bříšky jsme pak došly k autobusu (autobu, jak zní systemické skloňování, viď, Sýkorko) a nechaly se pěkně dovézt až k domečku. Ještě nám autobus zastavil přímo před dveřmi, protože bydlíme od středu campusu nejdál, tak aby se nám něco nestalo. No nestěžovala jsem si. Vybatolily jsme se s Irkou z autobusu, rozespalé, v jedné ruce věci a v druhé polštář, a akorát se doplazily do postýlek.

Vydařený výlet, ne že ne! A foto:

Kongresová knihovna (foto z Wikipédie, páč fotit se tam nesmělo)

Capitol

Bílý Dům, rozklikněte si, zrovna zacházel dovnitř Obama na balkónu!

 

Hlas Ameriky

Smithsonian (tohle je přírodo-něco část)

Za každý stát jedna vlajka. A taky kam se hodí, další vlajka. A hele, zase vlajka!

Lincoln

Líp to nešlo udržet ani s oporou, ale chtěla jsem jen říct, že i za tmy je tam hezky

Nu.

Nu. A protože Alex už šla spát, půjdu taky, abych ji dlouho nerušila, a zbytek vám napíšu někdy brzo. Mějte se dobře, za chvíli jsem zpátky!

Drobečky z Emériky II

Pááááááárty tájm vypadá výrazně jinak
V Čechách, když chci strávit večer pitím s kamarády, domluvíme se, v nějakou dobu se sejdeme v nějaké hospodě a popijeme, popovídáme, dobrou vůli spolu máme.
Ne tak tady. Neříkám, že se na to někdy neobléknu nějak explicité pěkně, ale na místní slečny nemám.
Slečny tady chodí do hospody v sukni kratší než krátká mini. Někdy se divím, že jim nelezou okraje kalhotek. K tomu pěkně podpatky, nějaký topík a výrazné šperky. Neříkám, že jim to nesluší, ale první střet s tímhle mě trošku šokoval. Vlastně docela hodně. Koukala jsem tak na ně, jak kroutí prdkama a představovala si, jak se přiopijou, blbnou, trochu flirtují, pak přiopilé jdou na autobus... a poprvé v životě pochopila, co ti chlapi myslí, když se u soudu, nařčeni ze znásilnění, hájí tím, že si o to slečna říkala. Nijak tím neobhajuji znásilnění, nechápejte mě špatně, ale rozumím tomu, že někdy se slečny oblékají příliš provokativně a nezávidím to těm chlapům.
Párty tu začíná kolem deváté večerní, kdy se do jednoho bytu slezou všichni zúčastnění (většinou spíš všechny zúčastněné), aby se na párty správně připravily. Rozuměj: aby se předopily. Takže hrajou v kuchyni picí hry - v těch sukničkách a podpatkách - a snaží se přiopít. V jedenáct hromadně nalezou do autobusu do centra (a protože jsme v Syracuse, ten autobus jezdí v jedenáct a před tím myslím moc ne) a jedou do báru. Jelikož většině nebylo 21, vytasí se v báru vyhazovačům falešným dokladem a když všechno dobře jde, jdou bumbat. Bumbají do dvou, kdy v této svobodné zemi dle nařízení končí nalévání (tuším, že každé město tu hodinu smí určit samo), pak se naskládají do taxíků a dojedou domů spát - pokud neuloví nějakého samce, který je naskládá do taxíku někam spíš k němu.
No.


Pít se tu smí od 21, což má nečekané následky
To, že v Emerice je picí hranice vyšší, víme snad všichni. Co mě ale překvapilo, je, jaké to má důsledky:
Jednak tu VŠICHNI mají falešné doklady, což si my jednak nemůžeme dovolit (ve smyslu přísných postihů) a jednak to nepotřebujeme.
Druhak jsou tu všichni úplně nadšení z toho, že někam jdou pít - zakázané ovoce lépe chutná. Asi jako my jsme byli třeba v šestnácti nebo sedmnácti. Z toho pramení i ona "okázalost" popsaná výše.
Za třetí z toho pramení následující kauzální řetězec: mladí nesmí pít na střední. Mladí v osmnácti odjedou někam daleko na školu. Mladé nikdo na škole nehlídá (teda hlídá, ale ne tolik). Mladí se napakují a udělají mejdan. Strašně se ožerou, protože neumí pít. Někdo z nich začne být agresivní, protože to tak někteří lidé s velkým množstvím alkoholu mají: někdo je smutný, někdo je agresivní. Agresivita se zvrtne a protože to nikomu nemyslí, najednou je z něčeho úplně zbytečný problém. A protože nejsou v baru, nejsou k dispozici vyhazovači nebo barman, kteří by pomohli s řešením. A tak se dohadují, udělají pěstí díru do zdi, jak jsou naštvaní, a pak se volá školní ochranka a všichni jsou rádi, že z toho vyvázli.
Nebo se ožerou, sjedou na kole schody, udělají si otřes mozku a nikdo je neveze do nemocnice, protože všichni pili a nebylo jim 21.

Musím říct, že kdybych tu žila, hodně bojuju za snížení picí hranice, tohle my máme dávno za sebou a bezpečněji: pili jsme na střední, kde na nás sem tam dohlídli rodiče a pili jsme v barech, protože doma to nešlo, kde na nás mohli dohlídnout barmani (například tím, že už nenalili, neboť jsme byli na káry).


Kamarádské vztahy nejsou kamarádské
Spolubydla tady říká spoustě lidí, kdoví jak je nejvíc nemiluje, ale pak mi vysvětlí, že kdyby se jim to kamarádství rozbilo, ani by jí to nevadilo.
A různě se tu pomlouvá a hovoří za zády a vlastně to není tak apokalyptické jak by se zdálo, možná tu i mají opravdová přátelství, ale zatím jsem jich u holek moc nepotkala.
Těším se, až zase zapluju do svých normálních vztahů.


Achitektůra
Jedna z věcí, které tu zbožňuji, je styl stavění. Náš byteček je prostorný, světlý, má velká okna a spoooustu místa. Nemusí být dvoje dveře mezi chodbou a kuchyní a ani mezi záchodem a kuchyní, čímž se ušetří stěny. Máme velké vestavěné skříně, které mají jen tyč a nahoře poličku a přestože nejsou nijak členité, jsou příjemně praktické. Líbí se mi, jak tu staví domy, členité a zajímavé a uvnitř pěkné a dělané pro člověka.
Nemám ráda sítě v oknech, které tu máme všude. Sice jsou bezva kvůli komárům a pakomárům a můrám a vůbec, ale první dva měsíce jsem s tím měla dost problém, že nemůžu z okna vystrčit ani ruku, natož něco vyklepat nebo třeba si dát vyvětrat peřinku na vzduch. Už jsem si zvykla, ale stejně mě to trochu rozčiluje. Navíc dělají šedší výhled a nedají se s nimi mýt okna. Což, jak všichni víme, je první činnosti prokrastinátora! Naštěstí tu mají okna, která se dají otevírat jen z půlky, takže na druhé půlce sítě nejsou. Aspoň ten výhled je, no.
A druhá taková negativnější věc k architektůře: Syracuse je město naprosto evidentně stavěné pro auta. Jít si do obchodu, který mám 400 metrů? Možno, ale jen pokud je na naší straně silnice. Silnice dole má totiž sedm pruhů a dost blbě se přechází. Vzdálenosti mezi obchody jsou nesmyslně velké a i v jednom nákupním centru je zřejmé, že se počítá s tím, že přejedete na druhý konec mezi nákupy! Na druhou stranu tu jsou příjemně široké silnice a a na kolo to je vůbec příjemné (krom té sedmiproudovky dole).

Náhodné komentáře k Americe a k Američanům

Čta (??) jeden z mně milých blogů na adrese http://girlinczechland.com/ (nevím proč, ale nechce to se mnou spolupracovat na odkazech), řekla jsem si, že zkusím dát dohromady pár věcí, kterých jsem si tu všimla a které jsou tu jinak než u nás doma.

Popravdě, těch věcí je strašně moc. STRAŠIDELNĚ, jak říká můj dědeček. Začala jsem si dělat poznámky, ale teď mě zase napadají jiné, takže žo bude spíš taková náhodná přehlídka věcí, které mě zrovna napadnou.

Kladou tu důraz na obrovský výběr ovoce a zeleniny
Nevím, jestli je to tím, že jejich země sahá od severu po jih, takže mají k dispozici pomeranče i kukuřici, ale místní obchody naše dalece převyšují, co se nabídky ovoce a zeleniny týče. Když jsem prvně tady navštívila náš oblíbený obchod Wegmans, zůstala jsem na chvilku stát s otevřenou pusou, tak velké to je! Najdete tu k prodeji všechno, co vymyslíte (jen banánu tu mají tři druhy! a jablek asi dvacet!) a taky pár věcí, které nevymyslíte (asi patnáct druhů brambor a asi sedm druhů cibule, nemluvě o nejrůznějších typech salátu, ředkví, celerů a podobně). Navíc je naprosto zřejmé, že jsou si vědomi faktu, že pěkná nabídka prodává, takže je všechno krásně vystavené a saláty a jim podobné dokonce čas od času pokropí studenou vodou, takže vypadají čerstvě jak ze zahrádky po dešti! Chtěla bych vám to vyfotit, ale teprve sbírám odvahu; ono se to v těch obchodech nesmí a já nechci, aby na mě vlítnul nějakej zlej a ošklivej a agresívní sekuriťák, jak oni tak v těch nákupních centrech bývají.

Jinak musím přiznat, že některé nabídky mě tolik neohromují - třeba na nabídku masa si potrpíme v Čechách víc - ale téměř všechno naše obchody převyšuje. Samozřejmě mě uhranuly bagels a muffins a celé oddělení dortů a pečiva; toho si teď na té zpropadené dijétě mnoho neužiju. Normálního chleba abys pohledal, půlku koupím za tři dolary! A mají jen dva druhy, tmavý a světlý, ale oba dobré. Tak aspoňže tak.


Nestahují filmy ani hudbu
To když jsem se dozvěděla, jen jsem nechápavě koukala. Dokonce jsem je měla, ehm, za hlupáky, že platí peníze za něco, co můžou mít zadarmo! - Nu, pak mi řekli, že jestli na mě ze školy přijdou, že něco stahuju, můžou mi dát pokutu pěti tisíc dolarů, což je bratru sto tisíc korun! Tak jsem si to rychle rozmyslela. Chvíli jsem si připadala jako v kleci, neboť na naší vytížené studentské síti nejde moc dobře youtube a prostě co když se chci podívat na film, který zrovna nemám?

Tak jsem objevila nabídku DVD v naší školní knihovně a začala jí hojně využívat. Mají tam skoro všechno, co vymyslíte, krom nejnovějších oskarových filmů (to mě trošku zklamali, chtěla jsem se na to podívat) - ale jeden z nich nedávno promítali ve škole, takže dostupné jsou.

Pak jsem objevila Pandoru. Na adrese pandora.com zadáte třeba hudební styl nebo skupinu nebo zpěváka, který vás baví, a pandora vám sama vyhledá příbuznou hudbu, kterou vám ve stylu rádia přehrává. Protože je to všechno legální (!), je potřeba za to platit a jelikož tohle je služba zadarmo, sem tam na vás mezi písničkami vyskočí reklama. Teď zrovna jsem koukala, že dělají Pandoru 1, kde po zaplacení poplatku nejsou reklamy a je ještě lepší kvalita hudby - ale na kvalitu si na pandoře nejde stěžovat! A na rozdíl od Groovesharku a YouTube se nezasekává, což doteď nechápu. Doufám, že Pandora bude fungovat i v Čechách.

Druhou službou pro legální média je Netflix.com, tady velmi populární, v Čechách zatím není vůbec dostupný (a to i když ho máte zaplacený - ozkoušeno). Za osm dolarů měsíčně máte k dispozici hromadu filmů a seriálů ve vysoké kvalitě ke koukání ihned. Nejsou tam všechny filmy a nejsou tam ty nejlepší filmy, ale je tam toho hodně. Za dalších osm dolarů máte přístup do DVD databáze, která funguje nějak, že vám pošlou film na DVD domů a vy ho po nějaké době pošlete zpátky. No, to by tady s naší počtou asi nešlo, že. Jinak je ale Netflix skvělý, jen ho nesmím zapomenout odhlásit, než se vrátím domů.


Vůbec jsou poctiví, až je to nakažlivé
V Čechách dostaneme zpátky test a pokud ho rovnou doma nenaskenujeme a musíme ho vrátit, aspoň ho pro budoucí generace nafotíme mobilem. Poznámky vzájemně sdílíme. Vědomosti při testech občas taky vzájemně sdílíme, prostě jedno velké spolupracující studentské těleso.
Tady se poznámky rozhodně nesdílí hromadně, maximálně je možné někoho pěkně poprosit a dojít si k němu něco přepsat ze sešitu.
Dostali jsme zpátky test z psychologie a nikoho nenapadlo to nafotit, profesorka přímo řekla, že ho chce zpátky, protože chce některé otázky použít pro další třídy. Sice varují před opisováním, ale upřímně jednak to moc nejde, a druhak... já nevím, prostě se to nedělá. Je to hrozně zvláštní, že i já, která v Praze u testů na nějakou intelektualitu moc nedám a spíš hraju na to, abych ho napsala, tady najednou považuju opisování pod svoji úroveň. Možná je to i tím, že oni tu za to vzdělání platí 30 tisíc dolarů ročně (to je 600 000 korun ročně - pro představu), k tomu ubytko a jídlo a podobně, takže se za ty peníze zřejmě chtějí něco naučit. Což chápu a je to jeden z důvodů, proč podporuju placení školného. Ale zpátky k podvádění - zřejmě je tady jiná mentalita.

Je teda pravda, že u každého předmětu varují před plagiátorstvím (to se u nás dělá taky, bore-snore) a profesorka na literaturu dokonce říkala, že se jí to už i u naší skupiny stalo, takže zřejmě se to i tady sem tam naskytne. Ale sama za sebe můžu říct, že mě to tu trochu kope ještě k větší poctivosti. Byť práce jsem nikdy neplagiarizovala, nejen že je to pod moji úroveň, ale podle mého to musí být strašně poznat, neboť já mám svůj styl a každý další člověk má další styl a kdybych to zkusila kombinovat ve stylu copy-paste, musí to prostě na každého z toho textu přímo křičet.


Mají tu přechlorovanou vodu
Nejen, že je tu ten chlor cítit z vody, kterou pořád piju (jak je možno si povšimnout z fotek jídel), ale taky po něm víc zasmrádají ručníky. Je to hrozně zvláštní, protože na pokožce nic nepozoruju, ale na ručnících to poznat je a jak! Abych tu nebyla za prasátko, samozřejmě ručníky peru tak často, jak to jde, ale stejně jsou zatuchlé a říká to i Kuba.


Všechno tu je dřevěné
A to nemluvím jen o věcech, které vás tak napadnou - třeba nábytek - že když mají dostatek dřeva, udělají je z něj a ne z dřevotřísky; třeba sloupy na elektřinu tu jsou ze dřeva. Lavičky venku (někdy). Ukazatele ve škole, různé cedule. Podlahy v bytě. Víc mě nenapadá, ale obzvlášť ty sloupy mě překvapily.

Sepsala jsem toho sice ještě jednou tolik, ale protože se občas kroutíte, že jsem toho nakecala moc, ušetřím vás a lípnu to sem jindy :)

Mávám!