holý neštěstí!
Dneska jsem měla takový ospalý den, protože jsem včera do dvou kecala s Mariou a ráno musela na desátou do školy, jenže jsem zaspala a snídala jen malinko, takže energie veškerá žádná.
Odpoledne jsem si chvilku volala s Bramborkou, to bylo moc bezva, a pak jsem myslela, že si ještě zavoláme za chvilku a že si zdřímnu. No, vzbudila jsem se v půl desáté večer - a to jsem si šla zdřímnout ve čtyři.
Zůstala už bych byla v posteli, ale Aliki se vedle hodně nahlas bavila s kamarádkou, takže mě budila, tak jsem na chvilku vstala.
Udělala jsem si míry na sukni a náčrt střihu a pročetla komentáře k mému úternímu projevu a dala si kafíčko a vůbec, takový lážo-plážo večer.
Pak přišla Alex a trochu jsme si povídaly a trochu se učila a já jsem trochu poslouchala hudbu a trochu hrála tetris a najednou mě tak napadlo, jak je fajn, že Alex je taková pohodová spolubydlící. Tak jsem sundala sluchátka a povídám: "Alex, jsem ti chtěla říct, že jsem ráda, že tě mám za spolubydlu." A ona tak koukla od učení a začala se smát s tím, že jí je trochu trapně a pořád se smála... tak jsem se tak zasmála s ní a říkala si - a kurde, to ji tolik štvu, že mi to nedokáže říct zpátky? Čím ji tak štvu a proč nikdy nic neřekla?
- no ona se vrátila k učení a já k tetrisu a za chvilku jsme si popovídaly o něčem jiným a já byla celá zmatená a trochu se mi chtělo brečet, protože tady je všechno intenzivnější, jak tu nikoho moc nemám.
Tak jsem asi patnáct minut tak uvažovala, čím ji tak můžu rozčilovat - napadla mě samozřejmě hromada věcí - a pak jsem sebrala odvahu a zeptala se jí, jestli je to jako jedna věc nebo jestli si prostě nesednem nebo co? A ona byla úplně zmatená, že jako jestli mluvím o knížce? Nebo o Vítkovi? Tak jsem jí to musela vysvětlit dokonce! Tak když pochopila, o čem mluvím, tak zvážněla a říkala, že jsem si to vzala úplně špatně, že jenom neumí reagovat na takovýhle situace, když jí někdo takhle řekne něco milýho, ale že je taky ráda, že spolu bydlíme! A že když ji něco na mě rozčiluje, že mi to řekne, což jsem doufala, ale úplně mě rozhodila tou reakcí. Pak se ptala, na co všechno jsem přišla a pak se - už dobrosrdečně - smála, že rozhodně ani jedno a že by mi řekla!
Musím přiznat, že se mi obrovsky ulevilo, protože jak jsem nevyspalá/rozhozená, jsem výrazně citlivější a fakt mi bylo do pláče! Alex se pak ptala, jestli jsem na to myslela celých těch dvacet minut a prý proč jsem se nezeptala! Přiznala jsem barvu a říkala jsem, že jsem musela sebrat odvahu, no kdo by nemusel.
Ale jsem hrdá, že jsem to dokázala, protože jinak bych byla přestala se chovat tak nějak přátelsky a snažila bych se akorát jí jít z cesty.
Nu, chtěla jsem jen poznamenat, že komunikace je vždy a za všech okolností klíčová a že jsem si to znovu velmi výrazně připomněla.
Friday, March 30, 2012
Monday, March 26, 2012
Ve volném čase
No né abyste si mysleli, že se tu flákám a roupama nevím co bych! Já tu makám jako barevná, abyste věděli!
Jako správný student: 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, dva týdny v roce.
Tedy tady sem tam zaberu, sepíšu, co je potřeba, a pak je zase klid.
A mezitím... no, co se vším tím časem? Část tedy provařím a prouklízím, ale ne zas tolik, obzvlášť tedy v pondělí, kdy mi dochází zásoby z minulého nákupu, už toho mnoho nedělám.
A protože jsem zvyklá mít milion kamarádů a tři práce a školu a přítula, a tady mám jen školu, mám tu hromady času sama pro sebe. Jak jsem byla řekla, s pištidlama do hospody nelez, a beztak tady hospody nestojí za mnoho, tak jsem tu trochu samotář. Ale nevadí to, když vím, že ty kamarády mám a že na mě čekají, co bych si chvilku nezasamotářila?
Mimochodem, takhle si tu sem tam papám:
A protože jsem tvor sem tam kreativní, a protože mám, jak jsem byla vysvětlila, nějaký ten čas, vzala jsem do ruky jehlu a nit nebo bavlnku, a jedu.
Tohle je ta sukně, co jsem vám o ní říkala:
(to není nepořádně vyfoceno, ona je tak doširoka, že nejde rozprostřít nějak intvigentně)
Celá šitá v ruce, a to včetně knoflíkových direk, které jsem takto dělala vůbec poprvé:
(to si rozklikněte, která asi šla na řadu jako první?)
Když už jsem v tom byla, trošku jsem si přizdobila i druhou sukni:
Jelikož jsem tuhle svoji potřebu předvídala hned začátkem, mám dávno koupenou kněhu "Teach yourself to embroider" - čili naučte se vyšívat. Já sice umím křížkový steh, ale ten se mi nikdy moc nelíbil.
A ejhle:
Takže tolik. Jináč toho mnoho netvořím, nemám tu svoji bednu potřeb a i každou jehlu jsem si musela koupit. Stejně jako bavlnky, vyšívací obruč a další věci, které mám doma taky. Pomalu začínám nakupovat podle váhy, abych to nějak všechno vůbec přivezla!
To je pro dnešek všechno, a protože je pondělí, jdu si udělat asi polívku z konzervy a k ní salátek.
Tádydádydádydá!
Jako správný student: 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, dva týdny v roce.
Tedy tady sem tam zaberu, sepíšu, co je potřeba, a pak je zase klid.
A mezitím... no, co se vším tím časem? Část tedy provařím a prouklízím, ale ne zas tolik, obzvlášť tedy v pondělí, kdy mi dochází zásoby z minulého nákupu, už toho mnoho nedělám.
A protože jsem zvyklá mít milion kamarádů a tři práce a školu a přítula, a tady mám jen školu, mám tu hromady času sama pro sebe. Jak jsem byla řekla, s pištidlama do hospody nelez, a beztak tady hospody nestojí za mnoho, tak jsem tu trochu samotář. Ale nevadí to, když vím, že ty kamarády mám a že na mě čekají, co bych si chvilku nezasamotářila?
Mimochodem, takhle si tu sem tam papám:
A protože jsem tvor sem tam kreativní, a protože mám, jak jsem byla vysvětlila, nějaký ten čas, vzala jsem do ruky jehlu a nit nebo bavlnku, a jedu.
Tohle je ta sukně, co jsem vám o ní říkala:
(to není nepořádně vyfoceno, ona je tak doširoka, že nejde rozprostřít nějak intvigentně)
Celá šitá v ruce, a to včetně knoflíkových direk, které jsem takto dělala vůbec poprvé:
(to si rozklikněte, která asi šla na řadu jako první?)
Když už jsem v tom byla, trošku jsem si přizdobila i druhou sukni:
Jelikož jsem tuhle svoji potřebu předvídala hned začátkem, mám dávno koupenou kněhu "Teach yourself to embroider" - čili naučte se vyšívat. Já sice umím křížkový steh, ale ten se mi nikdy moc nelíbil.
A ejhle:
Takže tolik. Jináč toho mnoho netvořím, nemám tu svoji bednu potřeb a i každou jehlu jsem si musela koupit. Stejně jako bavlnky, vyšívací obruč a další věci, které mám doma taky. Pomalu začínám nakupovat podle váhy, abych to nějak všechno vůbec přivezla!
To je pro dnešek všechno, a protože je pondělí, jdu si udělat asi polívku z konzervy a k ní salátek.
Tádydádydádydá!
Thursday, March 22, 2012
Po dlooooouhé době
Musím se vám přiznat, že se sem sama občas kouknu, jestli sem za mě někdo něco nenapsal. A teda překvapivě, nenapsal!
Tak je to zase na mně.
Dneska jsem přesně v půlce. A to je teda příjemný, to už uteče jako voda! Najednou samozřejmě je tráva zelenější, zbývá mi málo času a musím si to strašně užít!
Měla jsem takové blbé asi dva týdny, tak jsem vám sem nechtěla nic ošklivého psát; taky se mi moc nechtělo.
Nicméně, abych doplnila, co se dělo:
Konečně jsem byla v Ithace, Kostrouni si pro mě přijeli před třemi týdny a odvezli mě tam a zase v neděli zpátky. Musím přiznat, v Ithace mají louže čistší, věci hezčí, trávu zelenější, a vůbec, je tam úžasně! S Kostrouny jsme měli báječný víkend. Vzali mě v pátek na véču, a večer jsme si povídali a ukazovali fotky, tak se divili, jak holky vyrostly! Já jsem zase viděla fotky z Afriky, to je neskutečný... jen tak, tady jsme si pohladili lva... a vidíš tady tu spoustu slonů? Ti byli neuvěřitelní... No, mají hezké fotky i zážitky!
V sobotu jsme se jeli projet po Ithace, Véna mě vzal na Cornell, a teda ve srovnání s Le Moyne je obří! Jezdili jsme sem a tam campusem, strašně dlouho, je to tam veliký. Když mě pak v neděli vzali zpátky, zajeli jsme nahoru ke škole, tam jsme zastavili a já jsem jim to z jednoho místa ukázala celé. Hehe. Ale něco za něco, tady se dost všichni znají, zdraví se, a obecně je tu moc milá, přátelská atmosféra. Taky je všechno blízko, byť se mi to kolikrát nezdá, když dobíhám hodinu na druhé straně campusu!
Dopoledne jel Véna zařídit technickou k autu, tak jsme si s Winnie sedly a povídaly a povídaly, až najednou bylo o dvě hodiny později! Moc příjemné!
Taky mě Véna vzal k našemu původnímu domečku, tak jsem fotila a taková nostalgie... Véna si dokonce pamatoval, že vzadu bývala houpačka! Tohle je prostě dům, kterej miluju. Tenhle a taky Kostrounových!
Pak jsme jeli k Northeast Elementary, kam jsem chodila do školy na základce. Ta se taky moc nezměnila, snad jen se zmenšila! Takhle tady vypadá moje základka:
Potom jsme jeli za Winnie do Friends of the Library, což je takový trh s knihami - celý rok tam pracují dobrovolníci, lidé tam nosí nechtěné knihy, dvakrát ročně, tři víkendy za sebou, se tam prodávají knihy, a vydělají prý 400 tisíc dolarů! To je osm milionů korun. A z toho jde 250 tisíc místní knihovně, a ze zbytku se platí provoz budovy a podobně. Opravdu altruistická činnost. Tam budu v květnu ten poslední víkend pomáhat, až budu u Kostrounů, abych trošku s něčím vypomohla. A taky si koupím horu knížek!
Asi ve čtyři jsem začala s vařbou knedla-vepřa-zela, při němž jsem se připojila na skype s Majčou, aby se zeptala mámy na nějaký detail, a skončilo to tak, že si Kostrouni s oběma dlouhou dobu povídali, tak jsem měla radost. Taky proto, že se to vařilo hrozně dlouho, tak aspoň se bavili ;) Musím přiznat, že takhle dobrý maso a zelí jsem ještě neudělala. Na úplném konci jsem udělala blbou chybu a zapomněla se podívat, kdy jsem dala vařit knedle, tak jsem to odhadla a byly trochu nedovařený. Ale to se dalo vykrájet a byla spousta dobrých, kulatých, tak jsme měli všichni dost. Dokonce zbylo ještě na neděli trošku.
Tady máte foto!
Večer jsme pak koukali na první díly minisérie o královně... Alžbětě? Victorii? Která měla ty rudý vlasy a vysoký čelo a červený rty? --- tak to byl takový příjemný večer. V neděli jsme dopoledne jen tak odpočívali, pojedli oběd, pak jsem jela s Vénou nakoupit zásoby na týden prázdnin, abych to nemusela tahat a přestupovat a podobně, to bylo moc příjemný.
Ptala jsem se jich, jestli nevědí o místě, kde bych mohla koupit nějaký starší kolo, protože bych tu chtěla jezdit na kole, abych jednak mohla sama kam chci, druhak na cesty do školy (přeci jen trošku daleko to je) a zatřetí protože tak poznám pěkně tady okolí. A oni, že nevědí, ale že mi půjčí svoje kolo! Jsem moc ráda, jezdí krásně a je bezvadné ho tu mít.
Tak jsme odpoledne naložili kolo, nákup a další moje poklady, a frčeli zpátky do Syracuse. Musím říct, že tady ty vzdálenosti jsou nudný. Tohle bylo asi sto km, možná ani ne, ale ta cesta byla hodně taková jednotvárná. Možná i proto, že Winnie seděla vepředu a já sama vzadu a neslyšela jsem dobře, co si povídali, tak jsem se tak snažila zapojovat, ale moc to nešlo. Ale to nevadilo, i tak jsme si popovídali pěkně.
Dovezli mě do Syracuse, ukázala jsem jim Le Moyne, jak jsem byla řekla, a pak jeli domů.
To byl moc krásný víkend!
Po něm přišly jarní prázdniny, které jsem velmi příjemně prolenošila, chodila jsem do posilovny, koukala na seriály, a prostě jsem měla takový hezký týden. Ale jak jsem tu byla sama, tak to bylo takový trochu smutný.
Jo! Začala jsem držet dietu pomocí počítání kalorií, všechno si to pěkně píšu, už je to čtrnáct dní! Na začátku jsem se bála zvážit (Polka Maria má doma váhu své spolubydly), tak jsem to tak odhadla a zvážila se až po týdnu... nedělejte to tak. Měla jsem o pět kilo víc, než jsem si myslela! Tak jsem upravila údaje a šla se zvážit po dalším týdnu a... kilo mám dole! Takže to funguje! Tak snad to půjde takhle dál.
V neděli po prázdninách jsem jela na projížďku tady kousek, podívat se na hřbitov (jednak to bylo nejbližší zajímavé místo, druhak /a ano, myslím si, že tenhle tvar by měli kodifikovat/ mám nějakou divnou slabost pro hřbitovy a zajímalo mě, jak bude vypadat tady). A to bylo velmi dobré rozhodnutí: projela jsem si to tady v okolí a bylo to tam moc pěkný, hřbitov byl hoooodně jiný, než jsem čekala. Největší překvapení bylo, že tam mají, jako na každém hřbitově, pravidla. Ale na těhle se nepíše, že tam nesmí psi a nemá se tam jezdit na kole a že taky ten hřbitov zavírá - na těhle se píše, že na náhrobcích nesmí být nic ve skle (pro bezpečí všech, pche), že tam smí být jen jedna kytička, v žádném případě dvě!), a že živé tam smí být od Velikonoc do listopadu, a plastové ozdoby jsou dovolené od listopadu do Velikonoc. Mám ráda hřbitovy. Mám ráda jejich osobitost a sem tam kýč. Tenhle byl sterilní!
Nicméně jsem tam potkala moc milýho chlápka, brousil zrovna nějaký kámen a měl tam pejska, hnědýho labradora! Tak jsem se po měsíci a půl konečně trochu mohla pomazlit s pejskem, tak jsem měla radost. Jo a to kolo mě trochu kouslo, když mi sklouzlo, když jsem ho zvedala.
Dokumentace, všimněte si tý pravidelný srpovitý modřiny:
A teď ten hřbitov!
Tohle jsou ta pravidla:
Květiny a svíčky sice pro bezpečí všech omezí, kreativitě se ale meze nekladou!
Povšimněte si počasí, tři dny před tím tu bylo takhle!
Nu. A další novinky... napsala jsem dvě seminárky, jeden projev, jednu osnovu, jeden mid-term za posledních deset dní. Na ten mid-term (to je test v půlce semestru) jsem se učila asi dvacet minut a hehe, mám 87 bodů ze 100! A k osnově mi napsala: Yep. To je ono! Dobrá práce. (evidentně někteří nepochopili, co je cílem práce). Nemůžu říct, že bych z toho neměla radost.
A vůbec, všechno dobré!
Kdo dočetl až jsem, je borec. Nebudu nic slibovat, protože nějak píšu delší a delší klády, tak abych vám na konci všem nedlužila lízátka!
Jo a líbilo by se mi, kdybyste třeba, prosím, mohli napsat do komentářů, že jste to četli, případně nějakou jinou věc, abych měla představu, komu to tady všecko píšu.
Kukuju!
Áh, a ještě něco na úplný konec: tady je obrovsky populární tohle video a musím přiznat, že i já jsem si ho zamilovala. Bohužel neumím vložit video, nějak to se mnou nechce spolupracovat, tak tady je odkaz:
http://www.youtube.com/watch?v=VF9-sEbqDvU
Mávám!
Tak je to zase na mně.
Dneska jsem přesně v půlce. A to je teda příjemný, to už uteče jako voda! Najednou samozřejmě je tráva zelenější, zbývá mi málo času a musím si to strašně užít!
Měla jsem takové blbé asi dva týdny, tak jsem vám sem nechtěla nic ošklivého psát; taky se mi moc nechtělo.
Nicméně, abych doplnila, co se dělo:
Konečně jsem byla v Ithace, Kostrouni si pro mě přijeli před třemi týdny a odvezli mě tam a zase v neděli zpátky. Musím přiznat, v Ithace mají louže čistší, věci hezčí, trávu zelenější, a vůbec, je tam úžasně! S Kostrouny jsme měli báječný víkend. Vzali mě v pátek na véču, a večer jsme si povídali a ukazovali fotky, tak se divili, jak holky vyrostly! Já jsem zase viděla fotky z Afriky, to je neskutečný... jen tak, tady jsme si pohladili lva... a vidíš tady tu spoustu slonů? Ti byli neuvěřitelní... No, mají hezké fotky i zážitky!
V sobotu jsme se jeli projet po Ithace, Véna mě vzal na Cornell, a teda ve srovnání s Le Moyne je obří! Jezdili jsme sem a tam campusem, strašně dlouho, je to tam veliký. Když mě pak v neděli vzali zpátky, zajeli jsme nahoru ke škole, tam jsme zastavili a já jsem jim to z jednoho místa ukázala celé. Hehe. Ale něco za něco, tady se dost všichni znají, zdraví se, a obecně je tu moc milá, přátelská atmosféra. Taky je všechno blízko, byť se mi to kolikrát nezdá, když dobíhám hodinu na druhé straně campusu!
Dopoledne jel Véna zařídit technickou k autu, tak jsme si s Winnie sedly a povídaly a povídaly, až najednou bylo o dvě hodiny později! Moc příjemné!
Taky mě Véna vzal k našemu původnímu domečku, tak jsem fotila a taková nostalgie... Véna si dokonce pamatoval, že vzadu bývala houpačka! Tohle je prostě dům, kterej miluju. Tenhle a taky Kostrounových!
Pak jsme jeli k Northeast Elementary, kam jsem chodila do školy na základce. Ta se taky moc nezměnila, snad jen se zmenšila! Takhle tady vypadá moje základka:
Potom jsme jeli za Winnie do Friends of the Library, což je takový trh s knihami - celý rok tam pracují dobrovolníci, lidé tam nosí nechtěné knihy, dvakrát ročně, tři víkendy za sebou, se tam prodávají knihy, a vydělají prý 400 tisíc dolarů! To je osm milionů korun. A z toho jde 250 tisíc místní knihovně, a ze zbytku se platí provoz budovy a podobně. Opravdu altruistická činnost. Tam budu v květnu ten poslední víkend pomáhat, až budu u Kostrounů, abych trošku s něčím vypomohla. A taky si koupím horu knížek!
Asi ve čtyři jsem začala s vařbou knedla-vepřa-zela, při němž jsem se připojila na skype s Majčou, aby se zeptala mámy na nějaký detail, a skončilo to tak, že si Kostrouni s oběma dlouhou dobu povídali, tak jsem měla radost. Taky proto, že se to vařilo hrozně dlouho, tak aspoň se bavili ;) Musím přiznat, že takhle dobrý maso a zelí jsem ještě neudělala. Na úplném konci jsem udělala blbou chybu a zapomněla se podívat, kdy jsem dala vařit knedle, tak jsem to odhadla a byly trochu nedovařený. Ale to se dalo vykrájet a byla spousta dobrých, kulatých, tak jsme měli všichni dost. Dokonce zbylo ještě na neděli trošku.
Tady máte foto!
Večer jsme pak koukali na první díly minisérie o královně... Alžbětě? Victorii? Která měla ty rudý vlasy a vysoký čelo a červený rty? --- tak to byl takový příjemný večer. V neděli jsme dopoledne jen tak odpočívali, pojedli oběd, pak jsem jela s Vénou nakoupit zásoby na týden prázdnin, abych to nemusela tahat a přestupovat a podobně, to bylo moc příjemný.
Ptala jsem se jich, jestli nevědí o místě, kde bych mohla koupit nějaký starší kolo, protože bych tu chtěla jezdit na kole, abych jednak mohla sama kam chci, druhak na cesty do školy (přeci jen trošku daleko to je) a zatřetí protože tak poznám pěkně tady okolí. A oni, že nevědí, ale že mi půjčí svoje kolo! Jsem moc ráda, jezdí krásně a je bezvadné ho tu mít.
Tak jsme odpoledne naložili kolo, nákup a další moje poklady, a frčeli zpátky do Syracuse. Musím říct, že tady ty vzdálenosti jsou nudný. Tohle bylo asi sto km, možná ani ne, ale ta cesta byla hodně taková jednotvárná. Možná i proto, že Winnie seděla vepředu a já sama vzadu a neslyšela jsem dobře, co si povídali, tak jsem se tak snažila zapojovat, ale moc to nešlo. Ale to nevadilo, i tak jsme si popovídali pěkně.
Dovezli mě do Syracuse, ukázala jsem jim Le Moyne, jak jsem byla řekla, a pak jeli domů.
To byl moc krásný víkend!
Po něm přišly jarní prázdniny, které jsem velmi příjemně prolenošila, chodila jsem do posilovny, koukala na seriály, a prostě jsem měla takový hezký týden. Ale jak jsem tu byla sama, tak to bylo takový trochu smutný.
Jo! Začala jsem držet dietu pomocí počítání kalorií, všechno si to pěkně píšu, už je to čtrnáct dní! Na začátku jsem se bála zvážit (Polka Maria má doma váhu své spolubydly), tak jsem to tak odhadla a zvážila se až po týdnu... nedělejte to tak. Měla jsem o pět kilo víc, než jsem si myslela! Tak jsem upravila údaje a šla se zvážit po dalším týdnu a... kilo mám dole! Takže to funguje! Tak snad to půjde takhle dál.
V neděli po prázdninách jsem jela na projížďku tady kousek, podívat se na hřbitov (jednak to bylo nejbližší zajímavé místo, druhak /a ano, myslím si, že tenhle tvar by měli kodifikovat/ mám nějakou divnou slabost pro hřbitovy a zajímalo mě, jak bude vypadat tady). A to bylo velmi dobré rozhodnutí: projela jsem si to tady v okolí a bylo to tam moc pěkný, hřbitov byl hoooodně jiný, než jsem čekala. Největší překvapení bylo, že tam mají, jako na každém hřbitově, pravidla. Ale na těhle se nepíše, že tam nesmí psi a nemá se tam jezdit na kole a že taky ten hřbitov zavírá - na těhle se píše, že na náhrobcích nesmí být nic ve skle (pro bezpečí všech, pche), že tam smí být jen jedna kytička, v žádném případě dvě!), a že živé tam smí být od Velikonoc do listopadu, a plastové ozdoby jsou dovolené od listopadu do Velikonoc. Mám ráda hřbitovy. Mám ráda jejich osobitost a sem tam kýč. Tenhle byl sterilní!
Nicméně jsem tam potkala moc milýho chlápka, brousil zrovna nějaký kámen a měl tam pejska, hnědýho labradora! Tak jsem se po měsíci a půl konečně trochu mohla pomazlit s pejskem, tak jsem měla radost. Jo a to kolo mě trochu kouslo, když mi sklouzlo, když jsem ho zvedala.
Dokumentace, všimněte si tý pravidelný srpovitý modřiny:
A teď ten hřbitov!
Tohle jsou ta pravidla:
Květiny a svíčky sice pro bezpečí všech omezí, kreativitě se ale meze nekladou!
Povšimněte si počasí, tři dny před tím tu bylo takhle!
Nu. A další novinky... napsala jsem dvě seminárky, jeden projev, jednu osnovu, jeden mid-term za posledních deset dní. Na ten mid-term (to je test v půlce semestru) jsem se učila asi dvacet minut a hehe, mám 87 bodů ze 100! A k osnově mi napsala: Yep. To je ono! Dobrá práce. (evidentně někteří nepochopili, co je cílem práce). Nemůžu říct, že bych z toho neměla radost.
A vůbec, všechno dobré!
Kdo dočetl až jsem, je borec. Nebudu nic slibovat, protože nějak píšu delší a delší klády, tak abych vám na konci všem nedlužila lízátka!
Jo a líbilo by se mi, kdybyste třeba, prosím, mohli napsat do komentářů, že jste to četli, případně nějakou jinou věc, abych měla představu, komu to tady všecko píšu.
Kukuju!
Áh, a ještě něco na úplný konec: tady je obrovsky populární tohle video a musím přiznat, že i já jsem si ho zamilovala. Bohužel neumím vložit video, nějak to se mnou nechce spolupracovat, tak tady je odkaz:
http://www.youtube.com/watch?v=VF9-sEbqDvU
Mávám!
Subscribe to:
Posts (Atom)