Líná huba...

holý neštěstí!

Dneska jsem měla takový ospalý den, protože jsem včera do dvou kecala s Mariou a ráno musela na desátou do školy, jenže jsem zaspala a snídala jen malinko, takže energie veškerá žádná.

Odpoledne jsem si chvilku volala s Bramborkou, to bylo moc bezva, a pak jsem myslela, že si ještě zavoláme za chvilku a že si zdřímnu. No, vzbudila jsem se v půl desáté večer - a to jsem si šla zdřímnout ve čtyři.

Zůstala už bych byla v posteli, ale Aliki se vedle hodně nahlas bavila s kamarádkou, takže mě budila, tak jsem na chvilku vstala.

Udělala jsem si míry na sukni a náčrt střihu a pročetla komentáře k mému úternímu projevu a dala si kafíčko a vůbec, takový lážo-plážo večer.

Pak přišla Alex a trochu jsme si povídaly a trochu se učila a já jsem trochu poslouchala hudbu a trochu hrála tetris a najednou mě tak napadlo, jak je fajn, že Alex je taková pohodová spolubydlící. Tak jsem sundala sluchátka a povídám: "Alex, jsem ti chtěla říct, že jsem ráda, že tě mám za spolubydlu." A ona tak koukla od učení a začala se smát s tím, že jí je trochu trapně a pořád se smála... tak jsem se tak zasmála s ní a říkala si - a kurde, to ji tolik štvu, že mi to nedokáže říct zpátky? Čím ji tak štvu a proč nikdy nic neřekla?
- no ona se vrátila k učení a já k tetrisu a za chvilku jsme si popovídaly o něčem jiným a já byla celá zmatená a trochu se mi chtělo brečet, protože tady je všechno intenzivnější, jak tu nikoho moc nemám.

Tak jsem asi patnáct minut tak uvažovala, čím ji tak můžu rozčilovat - napadla mě samozřejmě hromada věcí - a pak jsem sebrala odvahu a zeptala se jí, jestli je to jako jedna věc nebo jestli si prostě nesednem nebo co? A ona byla úplně zmatená, že jako jestli mluvím o knížce? Nebo o Vítkovi? Tak jsem jí to musela vysvětlit dokonce! Tak když pochopila, o čem mluvím, tak zvážněla a říkala, že jsem si to vzala úplně špatně, že jenom neumí reagovat na takovýhle situace, když jí někdo takhle řekne něco milýho, ale že je taky ráda, že spolu bydlíme! A že když ji něco na mě rozčiluje, že mi to řekne, což jsem doufala, ale úplně mě rozhodila tou reakcí. Pak se ptala, na co všechno jsem přišla a pak se - už dobrosrdečně - smála, že rozhodně ani jedno a že by mi řekla!

Musím přiznat, že se mi obrovsky ulevilo, protože jak jsem nevyspalá/rozhozená, jsem výrazně citlivější a fakt mi bylo do pláče! Alex se pak ptala, jestli jsem na to myslela celých těch dvacet minut a prý proč jsem se nezeptala! Přiznala jsem barvu a říkala jsem, že jsem musela sebrat odvahu, no kdo by nemusel.

Ale jsem hrdá, že jsem to dokázala, protože jinak bych byla přestala se chovat tak nějak přátelsky a snažila bych se akorát jí jít z cesty.

Nu, chtěla jsem jen poznamenat, že komunikace je vždy a za všech okolností klíčová a že jsem si to znovu velmi výrazně připomněla.

Ve volném čase

No né abyste si mysleli, že se tu flákám a roupama nevím co bych! Já tu makám jako barevná, abyste věděli!

Jako správný student: 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, dva týdny v roce.

Tedy tady sem tam zaberu, sepíšu, co je potřeba, a pak je zase klid.

A mezitím... no, co se vším tím časem? Část tedy provařím a prouklízím, ale ne zas tolik, obzvlášť tedy v pondělí, kdy mi dochází zásoby z minulého nákupu, už toho mnoho nedělám.

A protože jsem zvyklá mít milion kamarádů a tři práce a školu a přítula, a tady mám jen školu, mám tu hromady času sama pro sebe. Jak jsem byla řekla, s pištidlama do hospody nelez, a beztak tady hospody nestojí za mnoho, tak jsem tu trochu samotář. Ale nevadí to, když vím, že ty kamarády mám a že na mě čekají, co bych si chvilku nezasamotářila?

Mimochodem, takhle si tu sem tam papám:





A protože jsem tvor sem tam kreativní, a protože mám, jak jsem byla vysvětlila, nějaký ten čas, vzala jsem do ruky jehlu a nit nebo bavlnku, a jedu.
Tohle je ta sukně, co jsem vám o ní říkala:
(to není nepořádně vyfoceno, ona je tak doširoka, že nejde rozprostřít nějak intvigentně)



Celá šitá v ruce, a to včetně knoflíkových direk, které jsem takto dělala vůbec poprvé:
(to si rozklikněte, která asi šla na řadu jako první?)


Když už jsem v tom byla, trošku jsem si přizdobila i druhou sukni:




Jelikož jsem tuhle svoji potřebu předvídala hned začátkem, mám dávno koupenou kněhu "Teach yourself to embroider" - čili naučte se vyšívat. Já sice umím křížkový steh, ale ten se mi nikdy moc nelíbil.
A ejhle:





Takže tolik. Jináč toho mnoho netvořím, nemám tu svoji bednu potřeb a i každou jehlu jsem si musela koupit. Stejně jako bavlnky, vyšívací obruč a další věci, které mám doma taky. Pomalu začínám nakupovat podle váhy, abych to nějak všechno vůbec přivezla!

To je pro dnešek všechno, a protože je pondělí, jdu si udělat asi polívku z konzervy a k ní salátek.

Tádydádydádydá!

Po dlooooouhé době

Musím se vám přiznat, že se sem sama občas kouknu, jestli sem za mě někdo něco nenapsal. A teda překvapivě, nenapsal!

Tak je to zase na mně.

Dneska jsem přesně v půlce. A to je teda příjemný, to už uteče jako voda! Najednou samozřejmě je tráva zelenější, zbývá mi málo času a musím si to strašně užít!

Měla jsem takové blbé asi dva týdny, tak jsem vám sem nechtěla nic ošklivého psát; taky se mi moc nechtělo.

Nicméně, abych doplnila, co se dělo:

Konečně jsem byla v Ithace, Kostrouni si pro mě přijeli před třemi týdny a odvezli mě tam a zase v neděli zpátky. Musím přiznat, v Ithace mají louže čistší, věci hezčí, trávu zelenější, a vůbec, je tam úžasně! S Kostrouny jsme měli báječný víkend. Vzali mě v pátek na véču, a večer jsme si povídali a ukazovali fotky, tak se divili, jak holky vyrostly! Já jsem zase viděla fotky z Afriky, to je neskutečný... jen tak, tady jsme si pohladili lva... a vidíš tady tu spoustu slonů? Ti byli neuvěřitelní... No, mají hezké fotky i zážitky!

V sobotu jsme se jeli projet po Ithace, Véna mě vzal na Cornell, a teda ve srovnání s Le Moyne je obří! Jezdili jsme sem a tam campusem, strašně dlouho, je to tam veliký. Když mě pak v neděli vzali zpátky, zajeli jsme nahoru ke škole, tam jsme zastavili a já jsem jim to z jednoho místa ukázala celé. Hehe. Ale něco za něco, tady se dost všichni znají, zdraví se, a obecně je tu moc milá, přátelská atmosféra. Taky je všechno blízko, byť se mi to kolikrát nezdá, když dobíhám hodinu na druhé straně campusu!

Dopoledne jel Véna zařídit technickou k autu, tak jsme si s Winnie sedly a povídaly a povídaly, až najednou bylo o dvě hodiny později! Moc příjemné!

Taky mě Véna vzal k našemu původnímu domečku, tak jsem fotila a taková nostalgie... Véna si dokonce pamatoval, že vzadu bývala houpačka! Tohle je prostě dům, kterej miluju. Tenhle a taky Kostrounových!






Pak jsme jeli k Northeast Elementary, kam jsem chodila do školy na základce. Ta se taky moc nezměnila, snad jen se zmenšila! Takhle tady vypadá moje základka:







Potom jsme jeli za Winnie do Friends of the Library, což je takový trh s knihami - celý rok tam pracují dobrovolníci, lidé tam nosí nechtěné knihy, dvakrát ročně, tři víkendy za sebou, se tam prodávají knihy, a vydělají prý 400 tisíc dolarů! To je osm milionů korun. A z toho jde 250 tisíc místní knihovně, a ze zbytku se platí provoz budovy a podobně. Opravdu altruistická činnost. Tam budu v květnu ten poslední víkend pomáhat, až budu u Kostrounů, abych trošku s něčím vypomohla. A taky si koupím horu knížek!

Asi ve čtyři jsem začala s vařbou knedla-vepřa-zela, při němž jsem se připojila na skype s Majčou, aby se zeptala mámy na nějaký detail, a skončilo to tak, že si Kostrouni s oběma dlouhou dobu povídali, tak jsem měla radost. Taky proto, že se to vařilo hrozně dlouho, tak aspoň se bavili ;) Musím přiznat, že takhle dobrý maso a zelí jsem ještě neudělala. Na úplném konci jsem udělala blbou chybu a zapomněla se podívat, kdy jsem dala vařit knedle, tak jsem to odhadla a byly trochu nedovařený. Ale to se dalo vykrájet a byla spousta dobrých, kulatých, tak jsme měli všichni dost. Dokonce zbylo ještě na neděli trošku.

Tady máte foto!



Večer jsme pak koukali na první díly minisérie o královně... Alžbětě? Victorii? Která měla ty rudý vlasy a vysoký čelo a červený rty? --- tak to byl takový příjemný večer. V neděli jsme dopoledne jen tak odpočívali, pojedli oběd, pak jsem jela s Vénou nakoupit zásoby na týden prázdnin, abych to nemusela tahat a přestupovat a podobně, to bylo moc příjemný.

Ptala jsem se jich, jestli nevědí o místě, kde bych mohla koupit nějaký starší kolo, protože bych tu chtěla jezdit na kole, abych jednak mohla sama kam chci, druhak na cesty do školy (přeci jen trošku daleko to je) a zatřetí protože tak poznám pěkně tady okolí. A oni, že nevědí, ale že mi půjčí svoje kolo! Jsem moc ráda, jezdí krásně a je bezvadné ho tu mít.

Tak jsme odpoledne naložili kolo, nákup a další moje poklady, a frčeli zpátky do Syracuse. Musím říct, že tady ty vzdálenosti jsou nudný. Tohle bylo asi sto km, možná ani ne, ale ta cesta byla hodně taková jednotvárná. Možná i proto, že Winnie seděla vepředu a já sama vzadu a neslyšela jsem dobře, co si povídali, tak jsem se tak snažila zapojovat, ale moc to nešlo. Ale to nevadilo, i tak jsme si popovídali pěkně.

Dovezli mě do Syracuse, ukázala jsem jim Le Moyne, jak jsem byla řekla, a pak jeli domů.

To byl moc krásný víkend!

Po něm přišly jarní prázdniny, které jsem velmi příjemně prolenošila, chodila jsem do posilovny, koukala na seriály, a prostě jsem měla takový hezký týden. Ale jak jsem tu byla sama, tak to bylo takový trochu smutný.

Jo! Začala jsem držet dietu pomocí počítání kalorií, všechno si to pěkně píšu, už je to čtrnáct dní! Na začátku jsem se bála zvážit (Polka Maria má doma váhu své spolubydly), tak jsem to tak odhadla a zvážila se až po týdnu... nedělejte to tak. Měla jsem o pět kilo víc, než jsem si myslela! Tak jsem upravila údaje a šla se zvážit po dalším týdnu a... kilo mám dole! Takže to funguje! Tak snad to půjde takhle dál.

V neděli po prázdninách jsem jela na projížďku tady kousek, podívat se na hřbitov (jednak to bylo nejbližší zajímavé místo, druhak /a ano, myslím si, že tenhle tvar by měli kodifikovat/ mám nějakou divnou slabost pro hřbitovy a zajímalo mě, jak bude vypadat tady). A to bylo velmi dobré rozhodnutí: projela jsem si to tady v okolí a bylo to tam moc pěkný, hřbitov byl hoooodně jiný, než jsem čekala. Největší překvapení bylo, že tam mají, jako na každém hřbitově, pravidla. Ale na těhle se nepíše, že tam nesmí psi a nemá se tam jezdit na kole a že taky ten hřbitov zavírá - na těhle se píše, že na náhrobcích nesmí být nic ve skle (pro bezpečí všech, pche), že tam smí být jen jedna kytička, v žádném případě dvě!), a že živé tam smí být od Velikonoc do listopadu, a plastové ozdoby jsou dovolené od listopadu do Velikonoc. Mám ráda hřbitovy. Mám ráda jejich osobitost a sem tam kýč. Tenhle byl sterilní!

Nicméně jsem tam potkala moc milýho chlápka, brousil zrovna nějaký kámen a měl tam pejska, hnědýho labradora! Tak jsem se po měsíci a půl konečně trochu mohla pomazlit s pejskem, tak jsem měla radost. Jo a to kolo mě trochu kouslo, když mi sklouzlo, když jsem ho zvedala.

Dokumentace, všimněte si tý pravidelný srpovitý modřiny:


A teď ten hřbitov!




Tohle jsou ta pravidla:





Květiny a svíčky sice pro bezpečí všech omezí, kreativitě se ale meze nekladou!




Povšimněte si počasí, tři dny před tím tu bylo takhle!







Nu. A další novinky... napsala jsem dvě seminárky, jeden projev, jednu osnovu, jeden mid-term za posledních deset dní. Na ten mid-term (to je test v půlce semestru) jsem se učila asi dvacet minut a hehe, mám 87 bodů ze 100! A k osnově mi napsala: Yep. To je ono! Dobrá práce. (evidentně někteří nepochopili, co je cílem práce). Nemůžu říct, že bych z toho neměla radost.

A vůbec, všechno dobré!

Kdo dočetl až jsem, je borec. Nebudu nic slibovat, protože nějak píšu delší a delší klády, tak abych vám na konci všem nedlužila lízátka!

Jo a líbilo by se mi, kdybyste třeba, prosím, mohli napsat do komentářů, že jste to četli, případně nějakou jinou věc, abych měla představu, komu to tady všecko píšu.

Kukuju!

Áh, a ještě něco na úplný konec: tady je obrovsky populární tohle video a musím přiznat, že i já jsem si ho zamilovala. Bohužel neumím vložit video, nějak to se mnou nechce spolupracovat, tak tady je odkaz:

http://www.youtube.com/watch?v=VF9-sEbqDvU


Mávám!

New York City!

Tak jsme byli v New Yorku. A poprvé ve svém životě si z toho asi i budu něco pamatovat!

Začínám se tu trošku rozhlížet i mimo školní aktivity: ve středu (před týdnem) jsem byla na setkání Art Clubu (Uměleckého spolku? Bleh. Spolku pro umění? Bleh. Klubu lidí, co rádi něco malujou nebo tvoří s barvičkama? Tak nějak) - a bylo to bezva, což jsem vám vlastně už psala.

V pátek jsme pak s Polkama šly na divadelní představení a musím říct, že to byl kousek kultůry zase po nějaké době, což příjemně oblažilo duši. Abychom ovšem nebyly příliš oblažené, šly jsme poté zkontrolovat, jak to vypadá v nově otevřeném campusovém baru (rozuměj baru na campusu, případně školní hospodě, kdo z vás to má!). Vypadá to tam dobře, musím přiznat. Potkaly jsme tam Johna odshora a jeho kamarády, kteří byli kamarádští, a hezky nám bylo! Tak hezky, že jsme se domů dostaly tak ke druhé, hehehe.

Nu a v sobotu tedy výlet do Ňů Jorku. Proč ten dlouhý úvod? Protože výlet do New Yorku začínal srazem v ŠEST RÁNO. Což by pro mě bylo za trest celkem kdykoli, obzvlášť když sraziště je od našeho hnízda dvacet minut pěšky, ovšem v kombinaci s tím barem... příjemné vstávání, jen co je pravda! Samozřejmě, že zrovna přes noc začalo sněžit, což se změnilo v bezvadnou sněžnou bouřku, na kterou bych, věřte mi, mnohem radši koukala z okna! Leč nezbylo než obléct teplé botky, šály, rukavice (čepici někteří z nás byli ztratili asi před měsícem) a zkusit to zdolat. Musím říct, že nakonec bylo štěstí, že ta bouře byla, protože Polka Maria měla zpožďo, takže jsme nestíhaly, ale kvůli sněhuhu se zdržely autobusy, takže nám neujeli.

Do města se odsud jede čtyři a půl hodiny, během nichž jsem se snažila dospat, co se dalo. Vážně, nepijte, když máte jet do New Yorku. Nebylo mi zle, ale únava se trochu hlásila.

Jak jsem byla avizovala, do New Yorku se konal výlet především na výstavu Bodies, jež byla nějaký čas i v Praze. Také jsem byla avizovala, že jsem na ni nechtěla tehdy a nechtěla ani teď, leč kolem času vymezeného pro výstavu se vyskytovalo ještě asi šest hodin na samotné město, což mě spolu s velmi rozumnou cenou za celý výlet (byl zadarmo) přesvědčilo k účasti. A když už jsme tam kvůli těm Bodies byli, tak jsem si tak řekla, že teda dobře.

K výstavě:
Tohle je striktně můj názor a nenutím vám ho, ale čtete můj blog, takže tak nějak předpokládám, že vás můj názor sem tam zajímá. A zrovna k tomuhle jsem si ho teda vytvořila silný, takže tady ho máte.
Bodies mi vadily přesně tak, jak jsem předpokládala, a ještě o trochu víc.
Kdo jste na tom nebyl, je to výstava perfektně zakonzervovaných (for want of better word) těl lidí, na nichž je ukázána spousta věcí - kosti, svaly, propojení všeho možného, soustavy toho a onoho, ta nebo jiná část, zdravá i nemocná. Nejsem biolog a člověk mi byl na střední trochu moc nucen na to, aby mě tohle nějak extrémně fascinovalo. Navíc to bylo tak perfektně zpracované, že to až vypadalo nereálně. Samozřejmě, ze začátku jsem z toho byla uchvácená, že teda koukám na opravdický tělo, ale upřímně řečeno, byla jich tam spousta. Co mi hrozně vadilo, bylo, že když popisovali co je na tom nebo jiném "exponátu" zajímavého, napsali tam, že EXEMPLÁŘ nebo VZOREK je to nebo ono. To mi teda nejde pod nos. Jednak jsem kdesi zaslechla, že není tak docela jistý, že ti lidé poskytli svá těla dobrovolně (jsou to všechno Asiaté --- ale nemám to nijak podložené, jen mi to uvízlo jako informace). A druhak, i kdyby je poskytli vědeckým účelům, nějak se mi tohle nechce zamlouvat... já chápu, že když se na někom učí, jak vypadají ledvinové kameny, studenti medicíny, tak si taky neříkají, tohle byla Aničky ABC ledvina... ale pokud tam mám celého toho člověka, vystaveného... ne, to přeci není exemplář.

Navíc, nebyvše (jo? teto?) biolog, bylo by mi bylo stačilo, kdyby vzali pár těch lidí, udělali tu obdivuhodnou práci (to zas ne že ne), ukázali nám to tak nějak zevrubně na nich, a zbytek vyrobili uměle - protože mi neříkejte, že to neumíme. Byť, zpětně, rozumím hodnotě toho, že ty plicní sklípky opravdu vytáhli z někoho - je to důkaz, že to tak vypadá. Ale tam mě to opravdu neuchvacovalo. Teda ty sklípky jo, ty jsou krásný.

Naopak malý problém jsem měla s místností s embryi. Bylo tam několikrát napsáno, že zemřela z přirozených příčin in utero - v děloze - a pokud to ta maminka věnovala pro rozvoj vědy, pak mi to přišlo přínosný a užitečný. Musím přiznat, že mě fascinovala možnost se podívat na to, jak takový zárodek vypadá ve kterém týdnu - a to už od nějakého druhého nebo třetího. Zřejmě tohle mají ostatní i se zbytkem výstavy.

Každopádně jsem to měla projité za hodinu a hurá do města!

Počasí nám přálo, to tedy musím říct. Zatímco Syracuse se topily (my to doma vyslovovali vždycky Syrakjůzy) ve sněhu, v New Yorku bylo slunečno a místy i teplo na sundaný kabát! Ale vítr foukal studený, takže jsme ve výsledku dost vymrzly.

Koupily jsme si ve stánku mapičku, v metru kartičku, dostaly mapu podzemky a hurá do toho! Stihly jsme asi tři čtvrtiny toho, co jsme stihnout chtěly, což je pro mě trošku nepříjemné, neboť nemám v plánu další návštěvu. Nicméně kluci odshora, když viděli naše nadšení a slyšeli, že jsme neviděly některý zásadní věci - považte, utekl nám Central Park a Empire State Building! - začali navolno plánovat road trip. Takže to vypadá, že New York zopakujeme.

A to jsem tedy moc ráda, protože jsem si to město zamilovala. Jednou tu chci nějakou dobu žít, i kdyby to měly být třeba tři měsíce. Tentokrát teda s Vítkem. Ale musím říct, New York má pro mě neuvěřitelnou atmosféru. Čekala jsem, že ulice budou takové malé tmavé hnusné skulinky mezi mrakodrapy, ale oni to udělali chytře, takže nic takového! Jsou široké a pěkné a ty budovy...! Všechno je tam OBŘÍ. Většinou tak třikrát větší, než byste byli tak nějak schopní pobrat. Když mají nějakou významnou budovu, je OBROVSKÁ. Když most, tak OBROVITÁNSKÝ, VYSOKÝ A DLOUHÝ. A tak dále. Architektura je tam... pominu-li, že není historická, je nádherná. Mrakodrapy mají fakt nápadité a všechno je to tak nějak líbivé. To jsem chtěla říct. Neznám fotogeničtější místo. Teda Praha má své, to ne že ne, ale New York... dochází mi slova. Kam namíříte foťák, tam vám vyleze pěkná fotka. (Teda, to zas ne. Jsem docela hrdá na svoje fotky, myslím, že se hodně povedly. Moje první myšlenka taky byla, že bych sem někdy chtěla jet a smět to nějakou dobu všechno fotografovat.) Ale fakt, je to pastva pro oči. Všechno je tam fascinující, vysoké, promyšlené, pěkné a prostě hezké.

A ač tam žije deset milionů lidí (nebo osm, ale prostě hodně), nebála jsem se. Což je možná dané tím, kolik seriálů se tam odehrává, že člověk má falešný pocit, že to je "jeho známé" město. Ale je fakt, že jsem nezahlédla ani nezažila nic nepříjemného (byly jsme jen v Manhattanu, do Bronxu by mě nedostali párem volů). A když jsme pak byly na Times Square, oslovil nás nějaký tam pouliční prodavač zrovna, když jsem študovala mapu. Zkusila jsem ho odbýt, ale ejhle, on nám jenom chtěl pomoct! A spousta lidí nám sama od sebe pomohla, to bylo moc bezvadný. (Karmická odměna za to, že já taky sama od sebe pomáhám turistům?) --- Pak jsme, neznalé místního metra, měly obrovskou kliku, že jsme chytly expres linku, protože regulérní bychom nestihly odjezd. Ještě teď je mi z toho mírně špatně, protože bychom si asi byly neuvědomily moc dopředu, že to nestihneme, protože člověk prostě nezná poměry. Leč šťastnou náhodou jsme všechno v pořádku stihly. Do Syracuse (čti Syrakjůz) jsme dojeli někdy kolem půl dvanácté a tedy takhle dlouhý den jsem dlouho neměla!

Neděle pak samozřejmě byla převážně pro dospání, ale když jsme vstaly, nemohly jsme se přestat usmívat. New York byl úžasný zážitek.

Následují fotky. Nemají mnoho komentáře, ale jestli můžu doporučit, klikněte na tu první a ony se vám objeví v lepším rozlišení na příjemnější prohlížení. Jsem na ty fotky docela hrdá :) Fotila jsem téměř naslepo, nemám totiž hledáček a někdy na té obrazovce není mnoho vidět. Ale i tak vyšly docela přístojně :)

Mávám vám!



Brooklyn Bridge:













Procházka k a po Wall Street:



Všimněte si, kvůli čemu jsem to fotila: ten malý kostelík uprostřed! A to nebyl žádný prcek, normální kostel.

Tohle myslím staví na místě po WTC:

Chinatown je čínský se vším všudy. Mají v čínštině nápisy, noviny, lidi i angličtinu. Neuvěřitelné. Město ve městě.



Times Square! Ono to nevyzní z fotek, ale tolik obrazovek a blikání a lidí a světel jsem najednou asi nikde neviděla.


Kdo má rád Forresta Gumpa? Na Times Square mají Bubba-Gump krevety! (Nebo co to měli?)


M&M obchod, prý tu mají všechny příchutě na světě (nevěděla jsem ani, že mají příchutě) a vůbec spoustu vychytávek! Ale- neměly jsme čas, takže jsme to nestihly navštívit. Kluci seshora byli zklamaní, to prý musíme zažít, takže už jen kvůli tomu tam pojedeme znova. No nebráním se!