New York City!

Tak jsme byli v New Yorku. A poprvé ve svém životě si z toho asi i budu něco pamatovat!

Začínám se tu trošku rozhlížet i mimo školní aktivity: ve středu (před týdnem) jsem byla na setkání Art Clubu (Uměleckého spolku? Bleh. Spolku pro umění? Bleh. Klubu lidí, co rádi něco malujou nebo tvoří s barvičkama? Tak nějak) - a bylo to bezva, což jsem vám vlastně už psala.

V pátek jsme pak s Polkama šly na divadelní představení a musím říct, že to byl kousek kultůry zase po nějaké době, což příjemně oblažilo duši. Abychom ovšem nebyly příliš oblažené, šly jsme poté zkontrolovat, jak to vypadá v nově otevřeném campusovém baru (rozuměj baru na campusu, případně školní hospodě, kdo z vás to má!). Vypadá to tam dobře, musím přiznat. Potkaly jsme tam Johna odshora a jeho kamarády, kteří byli kamarádští, a hezky nám bylo! Tak hezky, že jsme se domů dostaly tak ke druhé, hehehe.

Nu a v sobotu tedy výlet do Ňů Jorku. Proč ten dlouhý úvod? Protože výlet do New Yorku začínal srazem v ŠEST RÁNO. Což by pro mě bylo za trest celkem kdykoli, obzvlášť když sraziště je od našeho hnízda dvacet minut pěšky, ovšem v kombinaci s tím barem... příjemné vstávání, jen co je pravda! Samozřejmě, že zrovna přes noc začalo sněžit, což se změnilo v bezvadnou sněžnou bouřku, na kterou bych, věřte mi, mnohem radši koukala z okna! Leč nezbylo než obléct teplé botky, šály, rukavice (čepici někteří z nás byli ztratili asi před měsícem) a zkusit to zdolat. Musím říct, že nakonec bylo štěstí, že ta bouře byla, protože Polka Maria měla zpožďo, takže jsme nestíhaly, ale kvůli sněhuhu se zdržely autobusy, takže nám neujeli.

Do města se odsud jede čtyři a půl hodiny, během nichž jsem se snažila dospat, co se dalo. Vážně, nepijte, když máte jet do New Yorku. Nebylo mi zle, ale únava se trochu hlásila.

Jak jsem byla avizovala, do New Yorku se konal výlet především na výstavu Bodies, jež byla nějaký čas i v Praze. Také jsem byla avizovala, že jsem na ni nechtěla tehdy a nechtěla ani teď, leč kolem času vymezeného pro výstavu se vyskytovalo ještě asi šest hodin na samotné město, což mě spolu s velmi rozumnou cenou za celý výlet (byl zadarmo) přesvědčilo k účasti. A když už jsme tam kvůli těm Bodies byli, tak jsem si tak řekla, že teda dobře.

K výstavě:
Tohle je striktně můj názor a nenutím vám ho, ale čtete můj blog, takže tak nějak předpokládám, že vás můj názor sem tam zajímá. A zrovna k tomuhle jsem si ho teda vytvořila silný, takže tady ho máte.
Bodies mi vadily přesně tak, jak jsem předpokládala, a ještě o trochu víc.
Kdo jste na tom nebyl, je to výstava perfektně zakonzervovaných (for want of better word) těl lidí, na nichž je ukázána spousta věcí - kosti, svaly, propojení všeho možného, soustavy toho a onoho, ta nebo jiná část, zdravá i nemocná. Nejsem biolog a člověk mi byl na střední trochu moc nucen na to, aby mě tohle nějak extrémně fascinovalo. Navíc to bylo tak perfektně zpracované, že to až vypadalo nereálně. Samozřejmě, ze začátku jsem z toho byla uchvácená, že teda koukám na opravdický tělo, ale upřímně řečeno, byla jich tam spousta. Co mi hrozně vadilo, bylo, že když popisovali co je na tom nebo jiném "exponátu" zajímavého, napsali tam, že EXEMPLÁŘ nebo VZOREK je to nebo ono. To mi teda nejde pod nos. Jednak jsem kdesi zaslechla, že není tak docela jistý, že ti lidé poskytli svá těla dobrovolně (jsou to všechno Asiaté --- ale nemám to nijak podložené, jen mi to uvízlo jako informace). A druhak, i kdyby je poskytli vědeckým účelům, nějak se mi tohle nechce zamlouvat... já chápu, že když se na někom učí, jak vypadají ledvinové kameny, studenti medicíny, tak si taky neříkají, tohle byla Aničky ABC ledvina... ale pokud tam mám celého toho člověka, vystaveného... ne, to přeci není exemplář.

Navíc, nebyvše (jo? teto?) biolog, bylo by mi bylo stačilo, kdyby vzali pár těch lidí, udělali tu obdivuhodnou práci (to zas ne že ne), ukázali nám to tak nějak zevrubně na nich, a zbytek vyrobili uměle - protože mi neříkejte, že to neumíme. Byť, zpětně, rozumím hodnotě toho, že ty plicní sklípky opravdu vytáhli z někoho - je to důkaz, že to tak vypadá. Ale tam mě to opravdu neuchvacovalo. Teda ty sklípky jo, ty jsou krásný.

Naopak malý problém jsem měla s místností s embryi. Bylo tam několikrát napsáno, že zemřela z přirozených příčin in utero - v děloze - a pokud to ta maminka věnovala pro rozvoj vědy, pak mi to přišlo přínosný a užitečný. Musím přiznat, že mě fascinovala možnost se podívat na to, jak takový zárodek vypadá ve kterém týdnu - a to už od nějakého druhého nebo třetího. Zřejmě tohle mají ostatní i se zbytkem výstavy.

Každopádně jsem to měla projité za hodinu a hurá do města!

Počasí nám přálo, to tedy musím říct. Zatímco Syracuse se topily (my to doma vyslovovali vždycky Syrakjůzy) ve sněhu, v New Yorku bylo slunečno a místy i teplo na sundaný kabát! Ale vítr foukal studený, takže jsme ve výsledku dost vymrzly.

Koupily jsme si ve stánku mapičku, v metru kartičku, dostaly mapu podzemky a hurá do toho! Stihly jsme asi tři čtvrtiny toho, co jsme stihnout chtěly, což je pro mě trošku nepříjemné, neboť nemám v plánu další návštěvu. Nicméně kluci odshora, když viděli naše nadšení a slyšeli, že jsme neviděly některý zásadní věci - považte, utekl nám Central Park a Empire State Building! - začali navolno plánovat road trip. Takže to vypadá, že New York zopakujeme.

A to jsem tedy moc ráda, protože jsem si to město zamilovala. Jednou tu chci nějakou dobu žít, i kdyby to měly být třeba tři měsíce. Tentokrát teda s Vítkem. Ale musím říct, New York má pro mě neuvěřitelnou atmosféru. Čekala jsem, že ulice budou takové malé tmavé hnusné skulinky mezi mrakodrapy, ale oni to udělali chytře, takže nic takového! Jsou široké a pěkné a ty budovy...! Všechno je tam OBŘÍ. Většinou tak třikrát větší, než byste byli tak nějak schopní pobrat. Když mají nějakou významnou budovu, je OBROVSKÁ. Když most, tak OBROVITÁNSKÝ, VYSOKÝ A DLOUHÝ. A tak dále. Architektura je tam... pominu-li, že není historická, je nádherná. Mrakodrapy mají fakt nápadité a všechno je to tak nějak líbivé. To jsem chtěla říct. Neznám fotogeničtější místo. Teda Praha má své, to ne že ne, ale New York... dochází mi slova. Kam namíříte foťák, tam vám vyleze pěkná fotka. (Teda, to zas ne. Jsem docela hrdá na svoje fotky, myslím, že se hodně povedly. Moje první myšlenka taky byla, že bych sem někdy chtěla jet a smět to nějakou dobu všechno fotografovat.) Ale fakt, je to pastva pro oči. Všechno je tam fascinující, vysoké, promyšlené, pěkné a prostě hezké.

A ač tam žije deset milionů lidí (nebo osm, ale prostě hodně), nebála jsem se. Což je možná dané tím, kolik seriálů se tam odehrává, že člověk má falešný pocit, že to je "jeho známé" město. Ale je fakt, že jsem nezahlédla ani nezažila nic nepříjemného (byly jsme jen v Manhattanu, do Bronxu by mě nedostali párem volů). A když jsme pak byly na Times Square, oslovil nás nějaký tam pouliční prodavač zrovna, když jsem študovala mapu. Zkusila jsem ho odbýt, ale ejhle, on nám jenom chtěl pomoct! A spousta lidí nám sama od sebe pomohla, to bylo moc bezvadný. (Karmická odměna za to, že já taky sama od sebe pomáhám turistům?) --- Pak jsme, neznalé místního metra, měly obrovskou kliku, že jsme chytly expres linku, protože regulérní bychom nestihly odjezd. Ještě teď je mi z toho mírně špatně, protože bychom si asi byly neuvědomily moc dopředu, že to nestihneme, protože člověk prostě nezná poměry. Leč šťastnou náhodou jsme všechno v pořádku stihly. Do Syracuse (čti Syrakjůz) jsme dojeli někdy kolem půl dvanácté a tedy takhle dlouhý den jsem dlouho neměla!

Neděle pak samozřejmě byla převážně pro dospání, ale když jsme vstaly, nemohly jsme se přestat usmívat. New York byl úžasný zážitek.

Následují fotky. Nemají mnoho komentáře, ale jestli můžu doporučit, klikněte na tu první a ony se vám objeví v lepším rozlišení na příjemnější prohlížení. Jsem na ty fotky docela hrdá :) Fotila jsem téměř naslepo, nemám totiž hledáček a někdy na té obrazovce není mnoho vidět. Ale i tak vyšly docela přístojně :)

Mávám vám!



Brooklyn Bridge:













Procházka k a po Wall Street:



Všimněte si, kvůli čemu jsem to fotila: ten malý kostelík uprostřed! A to nebyl žádný prcek, normální kostel.

Tohle myslím staví na místě po WTC:

Chinatown je čínský se vším všudy. Mají v čínštině nápisy, noviny, lidi i angličtinu. Neuvěřitelné. Město ve městě.



Times Square! Ono to nevyzní z fotek, ale tolik obrazovek a blikání a lidí a světel jsem najednou asi nikde neviděla.


Kdo má rád Forresta Gumpa? Na Times Square mají Bubba-Gump krevety! (Nebo co to měli?)


M&M obchod, prý tu mají všechny příchutě na světě (nevěděla jsem ani, že mají příchutě) a vůbec spoustu vychytávek! Ale- neměly jsme čas, takže jsme to nestihly navštívit. Kluci seshora byli zklamaní, to prý musíme zažít, takže už jen kvůli tomu tam pojedeme znova. No nebráním se!

It´s hard to make friends... and I need friends.

Uh, nějak to na mě dolehlo.
Všechno se to dá krásně zvládnout, škola je zajímavá, testy jednoduchý, znám odpovědi na otázky a dostávám pochvaly za postřehy. Jídlo je dobrý, autobusy jezděj, pokoj je uklizenej a spolubydla v pohodě.
Jenže já nejsem zvyklá, že je jedno, jestli někde jsem nebo nejsem. Já potřebuju, aby mě lidi potřebovali. Potřebuju, aby mi chtěli říkat, co je trápí, co se děje v jejich životě.
Strašně moc se těším na všechny doma, kde přesně pasuju.
Nenechte se mýlit, nemluvím o tom, že by mě tu neměli rádi nebo že bych neměla kamarády. Úspěšně jsem se vnutila ke klukům nahoře, kde mi John před nedávnem řekl, že jsem mu zlepšila večer, což je příjemný, protože zřejmě zanechávám teda nějakou stopu a chvála budiž za to. (Muži, neboj, chodím tam pokecat, protože s pištidlama se to občas nedá přežít a oni jsou výrazně normálnější společnost :) )
Byla jsem ve středu v art clubu a krásně jsem si sedla se dvěma slečnama, z nichž jedna mě pozvala, že každý týden koukají u ní na Disneyovky, že prý mám přijít. Což oceňuju a až si budu jistá upřímností pozvání, ráda přijmu. Takže vlastně vůbec není zle na to, že jsem tu měsíc.
Jen na mě dolehla ta vykořeněnost věci, i to, jak dlouho se ty blízký vztahy budujou a kolik jich mě doma drží v tom pocitu, že mě někdo má rád a potřebuje mě a podrží mě. I v šest ráno na konci noční směny je někdo (jako třeba Klárka) ochotnej mě vyslechnout a poslouchat a nebavit se o útrapách noční a po čase mě rozesmát.
Brala jsem tuhle připravenost na druhé jako něco samozřejmého, protože to z 95 procent času dělám taky, ale fíha. Kamarádi moji, jste moje láskyplná, pečující síť a bez vás jsem jak ryba na suchu.
Rodino, vás jsem brala za větší samozřejmost, ale tvoříte mi emoční základ, kterej potřebuju jako sůl.
Já vím, že za měsíc těžko vybuduju něco takového, jako mám doma, ale nějak doufám, že se to časem aspoň náznakem bude podobat bližšímu kamarádství, protože tyhle povrchní příjemný usměvavý přátelství jako dobrý, jo, ale já potřebuju trochu hloubš.
Tak, životní moudro je na světě. (Původně jsem se překlepla a napsala žibotní. Což je skoro lepší. Žibotní moudro, poslužte si :) )
A hned je mi líp. No, tak snad jsem vás moc nerozlítostnila a děkuju vám všem, kdo se mnou pořád komunikujete :) Nenechávejte mě v tom samotnou, prosím!

To jsem vám dlouho nenapsala!

Hm. Kulajda je konečně snězená. A to trvalo strašně dlouho. Takže jestli jsem naposledy psala den poté, co jsem ji vařila, nenapsala jsem vám strašně dlouho mínus den. Hehehe.

Žiju. :)

Poslední týden byl trošku takový fádní a nydný (kdo si pamatuje tu reklamu?) - pořád se mě drží rýmička, bonusově mě z ní bolí v krčíčku. Chodím do školky, píšu testy, dobře si vedu. Z psychologie jsem dostala pokaždé plný počet bodů, jednou jsem měla správně i bonusovou otázku, podruhé nikoli. Z literatury jsem dostala plný počet a v pátek mě pochválila za postřeh. Taky mi řekla, že jestli budu takhle dál pokračovat, dá mi jedničku za práci v hodině do konečnýho sčítání (což je asi tak 20 nebo 30 procent). Ona teda řekla, že mi dá čtyřku, protože tady je to všechno obráceně, ale chtěla jsem, abyste jako rozuměli, jak je to super.

No a jinak mám radost z takových drobností - koupila jsem si svíčku na stůl, látkové krabičky do šuplíku, takže mám roztříděný kalhotky a ponožky (rezignovala jsem na skládání a třídění fusek - a ještě mi pračka nesežrala ani jednu! Jako hustý!), mám konečně pytel na špinavý prádlo a košíček na šátky a šálky a rukavice, abych to neházela na poličku, jo a objevila jsem Swiss Rolls! Ve Wegmans je nemají, ale kupodivu Dollar Store je má.

Šiju tu sukni, už mám sešité základní díly, teď mě čeká vymyslet pas a zrealizovat ho a pak udělat spodek a hotovka. Tak uvidíme, jak dlouho to zabere, do toho pasu se mi docela hodně nechce.

Uvědomila jsem si nedávno, že bych měla začít pracovat na něčem, co si budu moct procházet a vzpomínat, tak si na to chci koupit nějaký pěkný sešit. Leč ten mají v Jo Ann nebo Hobby Lobby, a tam se dostanu v pondělí, takže si musím počkat. Budu muset trošku vymyslet, jak tady fungují ty busy.

A příští pátek jdu do dívadla, co tady máme na campusu. Mají tady studentský dramaťák (zřejmě) a vždycky něco nastudují a pak se na to chodí. Tak se těším :)

Původně jsem si myslela, že zapluju do skupiny kamarádek, co mají ty naše dvě emerické spolubydly, a mezi nimi si udělám kamarády. Leč spolubydlám je dvacet - very much so. A jejich kamarádky mají lehce vyšší hlasovou frekvenci, než je mi milé. Mimojiné.

I usoudila jsem, že tedy zřejmě musím sama zabojovat a najít si kamarády dle svého gusta. Tak bojuju. Utíkám se ke klukům nahoře, kteří jsou významně normálnější, a taky jsem konečně trošku měla oddych a můžu se rozhlédnout, jak tady fungují studentské spolky. Jsem přihlášená do Art Club, kam půjdu teď ve středu, tak se těším, a snažím se dostat do sboru. Snad se povede :) Obvykle zpívají takový klasický repertoár, ale teď dělají Rekviem od Johna Ruttera. Neobvyklá hudba, tak doufám, že mě vezmou a budu si to moct vyzkoušet.

Pak tedy v pátek divadlo, v sobotu New York, a týden poté Kostrouni. Dobrý program, řekla bych :) A popříští týden už jsou jarní prázdninky. To taky nebude zlé, budeme v bytě se slečnou Polkou samy, tak bude trošku klidněji.

Fotku pro vás teď nemám, celý týden bylo šedo a tmavo, pršelo nebo sněžilo nebo aspoň foukalo, takže bezva počas!

A poslední věc: objevila jsem, že tu prodávají instatní vanilkové kafe. S half-and-half? Žůžo labůžo!

Mávám!