Drobečky z Emériky II

Pááááááárty tájm vypadá výrazně jinak
V Čechách, když chci strávit večer pitím s kamarády, domluvíme se, v nějakou dobu se sejdeme v nějaké hospodě a popijeme, popovídáme, dobrou vůli spolu máme.
Ne tak tady. Neříkám, že se na to někdy neobléknu nějak explicité pěkně, ale na místní slečny nemám.
Slečny tady chodí do hospody v sukni kratší než krátká mini. Někdy se divím, že jim nelezou okraje kalhotek. K tomu pěkně podpatky, nějaký topík a výrazné šperky. Neříkám, že jim to nesluší, ale první střet s tímhle mě trošku šokoval. Vlastně docela hodně. Koukala jsem tak na ně, jak kroutí prdkama a představovala si, jak se přiopijou, blbnou, trochu flirtují, pak přiopilé jdou na autobus... a poprvé v životě pochopila, co ti chlapi myslí, když se u soudu, nařčeni ze znásilnění, hájí tím, že si o to slečna říkala. Nijak tím neobhajuji znásilnění, nechápejte mě špatně, ale rozumím tomu, že někdy se slečny oblékají příliš provokativně a nezávidím to těm chlapům.
Párty tu začíná kolem deváté večerní, kdy se do jednoho bytu slezou všichni zúčastnění (většinou spíš všechny zúčastněné), aby se na párty správně připravily. Rozuměj: aby se předopily. Takže hrajou v kuchyni picí hry - v těch sukničkách a podpatkách - a snaží se přiopít. V jedenáct hromadně nalezou do autobusu do centra (a protože jsme v Syracuse, ten autobus jezdí v jedenáct a před tím myslím moc ne) a jedou do báru. Jelikož většině nebylo 21, vytasí se v báru vyhazovačům falešným dokladem a když všechno dobře jde, jdou bumbat. Bumbají do dvou, kdy v této svobodné zemi dle nařízení končí nalévání (tuším, že každé město tu hodinu smí určit samo), pak se naskládají do taxíků a dojedou domů spát - pokud neuloví nějakého samce, který je naskládá do taxíku někam spíš k němu.
No.


Pít se tu smí od 21, což má nečekané následky
To, že v Emerice je picí hranice vyšší, víme snad všichni. Co mě ale překvapilo, je, jaké to má důsledky:
Jednak tu VŠICHNI mají falešné doklady, což si my jednak nemůžeme dovolit (ve smyslu přísných postihů) a jednak to nepotřebujeme.
Druhak jsou tu všichni úplně nadšení z toho, že někam jdou pít - zakázané ovoce lépe chutná. Asi jako my jsme byli třeba v šestnácti nebo sedmnácti. Z toho pramení i ona "okázalost" popsaná výše.
Za třetí z toho pramení následující kauzální řetězec: mladí nesmí pít na střední. Mladí v osmnácti odjedou někam daleko na školu. Mladé nikdo na škole nehlídá (teda hlídá, ale ne tolik). Mladí se napakují a udělají mejdan. Strašně se ožerou, protože neumí pít. Někdo z nich začne být agresivní, protože to tak někteří lidé s velkým množstvím alkoholu mají: někdo je smutný, někdo je agresivní. Agresivita se zvrtne a protože to nikomu nemyslí, najednou je z něčeho úplně zbytečný problém. A protože nejsou v baru, nejsou k dispozici vyhazovači nebo barman, kteří by pomohli s řešením. A tak se dohadují, udělají pěstí díru do zdi, jak jsou naštvaní, a pak se volá školní ochranka a všichni jsou rádi, že z toho vyvázli.
Nebo se ožerou, sjedou na kole schody, udělají si otřes mozku a nikdo je neveze do nemocnice, protože všichni pili a nebylo jim 21.

Musím říct, že kdybych tu žila, hodně bojuju za snížení picí hranice, tohle my máme dávno za sebou a bezpečněji: pili jsme na střední, kde na nás sem tam dohlídli rodiče a pili jsme v barech, protože doma to nešlo, kde na nás mohli dohlídnout barmani (například tím, že už nenalili, neboť jsme byli na káry).


Kamarádské vztahy nejsou kamarádské
Spolubydla tady říká spoustě lidí, kdoví jak je nejvíc nemiluje, ale pak mi vysvětlí, že kdyby se jim to kamarádství rozbilo, ani by jí to nevadilo.
A různě se tu pomlouvá a hovoří za zády a vlastně to není tak apokalyptické jak by se zdálo, možná tu i mají opravdová přátelství, ale zatím jsem jich u holek moc nepotkala.
Těším se, až zase zapluju do svých normálních vztahů.


Achitektůra
Jedna z věcí, které tu zbožňuji, je styl stavění. Náš byteček je prostorný, světlý, má velká okna a spoooustu místa. Nemusí být dvoje dveře mezi chodbou a kuchyní a ani mezi záchodem a kuchyní, čímž se ušetří stěny. Máme velké vestavěné skříně, které mají jen tyč a nahoře poličku a přestože nejsou nijak členité, jsou příjemně praktické. Líbí se mi, jak tu staví domy, členité a zajímavé a uvnitř pěkné a dělané pro člověka.
Nemám ráda sítě v oknech, které tu máme všude. Sice jsou bezva kvůli komárům a pakomárům a můrám a vůbec, ale první dva měsíce jsem s tím měla dost problém, že nemůžu z okna vystrčit ani ruku, natož něco vyklepat nebo třeba si dát vyvětrat peřinku na vzduch. Už jsem si zvykla, ale stejně mě to trochu rozčiluje. Navíc dělají šedší výhled a nedají se s nimi mýt okna. Což, jak všichni víme, je první činnosti prokrastinátora! Naštěstí tu mají okna, která se dají otevírat jen z půlky, takže na druhé půlce sítě nejsou. Aspoň ten výhled je, no.
A druhá taková negativnější věc k architektůře: Syracuse je město naprosto evidentně stavěné pro auta. Jít si do obchodu, který mám 400 metrů? Možno, ale jen pokud je na naší straně silnice. Silnice dole má totiž sedm pruhů a dost blbě se přechází. Vzdálenosti mezi obchody jsou nesmyslně velké a i v jednom nákupním centru je zřejmé, že se počítá s tím, že přejedete na druhý konec mezi nákupy! Na druhou stranu tu jsou příjemně široké silnice a a na kolo to je vůbec příjemné (krom té sedmiproudovky dole).

Náhodné komentáře k Americe a k Američanům

Čta (??) jeden z mně milých blogů na adrese http://girlinczechland.com/ (nevím proč, ale nechce to se mnou spolupracovat na odkazech), řekla jsem si, že zkusím dát dohromady pár věcí, kterých jsem si tu všimla a které jsou tu jinak než u nás doma.

Popravdě, těch věcí je strašně moc. STRAŠIDELNĚ, jak říká můj dědeček. Začala jsem si dělat poznámky, ale teď mě zase napadají jiné, takže žo bude spíš taková náhodná přehlídka věcí, které mě zrovna napadnou.

Kladou tu důraz na obrovský výběr ovoce a zeleniny
Nevím, jestli je to tím, že jejich země sahá od severu po jih, takže mají k dispozici pomeranče i kukuřici, ale místní obchody naše dalece převyšují, co se nabídky ovoce a zeleniny týče. Když jsem prvně tady navštívila náš oblíbený obchod Wegmans, zůstala jsem na chvilku stát s otevřenou pusou, tak velké to je! Najdete tu k prodeji všechno, co vymyslíte (jen banánu tu mají tři druhy! a jablek asi dvacet!) a taky pár věcí, které nevymyslíte (asi patnáct druhů brambor a asi sedm druhů cibule, nemluvě o nejrůznějších typech salátu, ředkví, celerů a podobně). Navíc je naprosto zřejmé, že jsou si vědomi faktu, že pěkná nabídka prodává, takže je všechno krásně vystavené a saláty a jim podobné dokonce čas od času pokropí studenou vodou, takže vypadají čerstvě jak ze zahrádky po dešti! Chtěla bych vám to vyfotit, ale teprve sbírám odvahu; ono se to v těch obchodech nesmí a já nechci, aby na mě vlítnul nějakej zlej a ošklivej a agresívní sekuriťák, jak oni tak v těch nákupních centrech bývají.

Jinak musím přiznat, že některé nabídky mě tolik neohromují - třeba na nabídku masa si potrpíme v Čechách víc - ale téměř všechno naše obchody převyšuje. Samozřejmě mě uhranuly bagels a muffins a celé oddělení dortů a pečiva; toho si teď na té zpropadené dijétě mnoho neužiju. Normálního chleba abys pohledal, půlku koupím za tři dolary! A mají jen dva druhy, tmavý a světlý, ale oba dobré. Tak aspoňže tak.


Nestahují filmy ani hudbu
To když jsem se dozvěděla, jen jsem nechápavě koukala. Dokonce jsem je měla, ehm, za hlupáky, že platí peníze za něco, co můžou mít zadarmo! - Nu, pak mi řekli, že jestli na mě ze školy přijdou, že něco stahuju, můžou mi dát pokutu pěti tisíc dolarů, což je bratru sto tisíc korun! Tak jsem si to rychle rozmyslela. Chvíli jsem si připadala jako v kleci, neboť na naší vytížené studentské síti nejde moc dobře youtube a prostě co když se chci podívat na film, který zrovna nemám?

Tak jsem objevila nabídku DVD v naší školní knihovně a začala jí hojně využívat. Mají tam skoro všechno, co vymyslíte, krom nejnovějších oskarových filmů (to mě trošku zklamali, chtěla jsem se na to podívat) - ale jeden z nich nedávno promítali ve škole, takže dostupné jsou.

Pak jsem objevila Pandoru. Na adrese pandora.com zadáte třeba hudební styl nebo skupinu nebo zpěváka, který vás baví, a pandora vám sama vyhledá příbuznou hudbu, kterou vám ve stylu rádia přehrává. Protože je to všechno legální (!), je potřeba za to platit a jelikož tohle je služba zadarmo, sem tam na vás mezi písničkami vyskočí reklama. Teď zrovna jsem koukala, že dělají Pandoru 1, kde po zaplacení poplatku nejsou reklamy a je ještě lepší kvalita hudby - ale na kvalitu si na pandoře nejde stěžovat! A na rozdíl od Groovesharku a YouTube se nezasekává, což doteď nechápu. Doufám, že Pandora bude fungovat i v Čechách.

Druhou službou pro legální média je Netflix.com, tady velmi populární, v Čechách zatím není vůbec dostupný (a to i když ho máte zaplacený - ozkoušeno). Za osm dolarů měsíčně máte k dispozici hromadu filmů a seriálů ve vysoké kvalitě ke koukání ihned. Nejsou tam všechny filmy a nejsou tam ty nejlepší filmy, ale je tam toho hodně. Za dalších osm dolarů máte přístup do DVD databáze, která funguje nějak, že vám pošlou film na DVD domů a vy ho po nějaké době pošlete zpátky. No, to by tady s naší počtou asi nešlo, že. Jinak je ale Netflix skvělý, jen ho nesmím zapomenout odhlásit, než se vrátím domů.


Vůbec jsou poctiví, až je to nakažlivé
V Čechách dostaneme zpátky test a pokud ho rovnou doma nenaskenujeme a musíme ho vrátit, aspoň ho pro budoucí generace nafotíme mobilem. Poznámky vzájemně sdílíme. Vědomosti při testech občas taky vzájemně sdílíme, prostě jedno velké spolupracující studentské těleso.
Tady se poznámky rozhodně nesdílí hromadně, maximálně je možné někoho pěkně poprosit a dojít si k němu něco přepsat ze sešitu.
Dostali jsme zpátky test z psychologie a nikoho nenapadlo to nafotit, profesorka přímo řekla, že ho chce zpátky, protože chce některé otázky použít pro další třídy. Sice varují před opisováním, ale upřímně jednak to moc nejde, a druhak... já nevím, prostě se to nedělá. Je to hrozně zvláštní, že i já, která v Praze u testů na nějakou intelektualitu moc nedám a spíš hraju na to, abych ho napsala, tady najednou považuju opisování pod svoji úroveň. Možná je to i tím, že oni tu za to vzdělání platí 30 tisíc dolarů ročně (to je 600 000 korun ročně - pro představu), k tomu ubytko a jídlo a podobně, takže se za ty peníze zřejmě chtějí něco naučit. Což chápu a je to jeden z důvodů, proč podporuju placení školného. Ale zpátky k podvádění - zřejmě je tady jiná mentalita.

Je teda pravda, že u každého předmětu varují před plagiátorstvím (to se u nás dělá taky, bore-snore) a profesorka na literaturu dokonce říkala, že se jí to už i u naší skupiny stalo, takže zřejmě se to i tady sem tam naskytne. Ale sama za sebe můžu říct, že mě to tu trochu kope ještě k větší poctivosti. Byť práce jsem nikdy neplagiarizovala, nejen že je to pod moji úroveň, ale podle mého to musí být strašně poznat, neboť já mám svůj styl a každý další člověk má další styl a kdybych to zkusila kombinovat ve stylu copy-paste, musí to prostě na každého z toho textu přímo křičet.


Mají tu přechlorovanou vodu
Nejen, že je tu ten chlor cítit z vody, kterou pořád piju (jak je možno si povšimnout z fotek jídel), ale taky po něm víc zasmrádají ručníky. Je to hrozně zvláštní, protože na pokožce nic nepozoruju, ale na ručnících to poznat je a jak! Abych tu nebyla za prasátko, samozřejmě ručníky peru tak často, jak to jde, ale stejně jsou zatuchlé a říká to i Kuba.


Všechno tu je dřevěné
A to nemluvím jen o věcech, které vás tak napadnou - třeba nábytek - že když mají dostatek dřeva, udělají je z něj a ne z dřevotřísky; třeba sloupy na elektřinu tu jsou ze dřeva. Lavičky venku (někdy). Ukazatele ve škole, různé cedule. Podlahy v bytě. Víc mě nenapadá, ale obzvlášť ty sloupy mě překvapily.

Sepsala jsem toho sice ještě jednou tolik, ale protože se občas kroutíte, že jsem toho nakecala moc, ušetřím vás a lípnu to sem jindy :)

Mávám!

Líná huba...

holý neštěstí!

Dneska jsem měla takový ospalý den, protože jsem včera do dvou kecala s Mariou a ráno musela na desátou do školy, jenže jsem zaspala a snídala jen malinko, takže energie veškerá žádná.

Odpoledne jsem si chvilku volala s Bramborkou, to bylo moc bezva, a pak jsem myslela, že si ještě zavoláme za chvilku a že si zdřímnu. No, vzbudila jsem se v půl desáté večer - a to jsem si šla zdřímnout ve čtyři.

Zůstala už bych byla v posteli, ale Aliki se vedle hodně nahlas bavila s kamarádkou, takže mě budila, tak jsem na chvilku vstala.

Udělala jsem si míry na sukni a náčrt střihu a pročetla komentáře k mému úternímu projevu a dala si kafíčko a vůbec, takový lážo-plážo večer.

Pak přišla Alex a trochu jsme si povídaly a trochu se učila a já jsem trochu poslouchala hudbu a trochu hrála tetris a najednou mě tak napadlo, jak je fajn, že Alex je taková pohodová spolubydlící. Tak jsem sundala sluchátka a povídám: "Alex, jsem ti chtěla říct, že jsem ráda, že tě mám za spolubydlu." A ona tak koukla od učení a začala se smát s tím, že jí je trochu trapně a pořád se smála... tak jsem se tak zasmála s ní a říkala si - a kurde, to ji tolik štvu, že mi to nedokáže říct zpátky? Čím ji tak štvu a proč nikdy nic neřekla?
- no ona se vrátila k učení a já k tetrisu a za chvilku jsme si popovídaly o něčem jiným a já byla celá zmatená a trochu se mi chtělo brečet, protože tady je všechno intenzivnější, jak tu nikoho moc nemám.

Tak jsem asi patnáct minut tak uvažovala, čím ji tak můžu rozčilovat - napadla mě samozřejmě hromada věcí - a pak jsem sebrala odvahu a zeptala se jí, jestli je to jako jedna věc nebo jestli si prostě nesednem nebo co? A ona byla úplně zmatená, že jako jestli mluvím o knížce? Nebo o Vítkovi? Tak jsem jí to musela vysvětlit dokonce! Tak když pochopila, o čem mluvím, tak zvážněla a říkala, že jsem si to vzala úplně špatně, že jenom neumí reagovat na takovýhle situace, když jí někdo takhle řekne něco milýho, ale že je taky ráda, že spolu bydlíme! A že když ji něco na mě rozčiluje, že mi to řekne, což jsem doufala, ale úplně mě rozhodila tou reakcí. Pak se ptala, na co všechno jsem přišla a pak se - už dobrosrdečně - smála, že rozhodně ani jedno a že by mi řekla!

Musím přiznat, že se mi obrovsky ulevilo, protože jak jsem nevyspalá/rozhozená, jsem výrazně citlivější a fakt mi bylo do pláče! Alex se pak ptala, jestli jsem na to myslela celých těch dvacet minut a prý proč jsem se nezeptala! Přiznala jsem barvu a říkala jsem, že jsem musela sebrat odvahu, no kdo by nemusel.

Ale jsem hrdá, že jsem to dokázala, protože jinak bych byla přestala se chovat tak nějak přátelsky a snažila bych se akorát jí jít z cesty.

Nu, chtěla jsem jen poznamenat, že komunikace je vždy a za všech okolností klíčová a že jsem si to znovu velmi výrazně připomněla.

Ve volném čase

No né abyste si mysleli, že se tu flákám a roupama nevím co bych! Já tu makám jako barevná, abyste věděli!

Jako správný student: 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, dva týdny v roce.

Tedy tady sem tam zaberu, sepíšu, co je potřeba, a pak je zase klid.

A mezitím... no, co se vším tím časem? Část tedy provařím a prouklízím, ale ne zas tolik, obzvlášť tedy v pondělí, kdy mi dochází zásoby z minulého nákupu, už toho mnoho nedělám.

A protože jsem zvyklá mít milion kamarádů a tři práce a školu a přítula, a tady mám jen školu, mám tu hromady času sama pro sebe. Jak jsem byla řekla, s pištidlama do hospody nelez, a beztak tady hospody nestojí za mnoho, tak jsem tu trochu samotář. Ale nevadí to, když vím, že ty kamarády mám a že na mě čekají, co bych si chvilku nezasamotářila?

Mimochodem, takhle si tu sem tam papám:





A protože jsem tvor sem tam kreativní, a protože mám, jak jsem byla vysvětlila, nějaký ten čas, vzala jsem do ruky jehlu a nit nebo bavlnku, a jedu.
Tohle je ta sukně, co jsem vám o ní říkala:
(to není nepořádně vyfoceno, ona je tak doširoka, že nejde rozprostřít nějak intvigentně)



Celá šitá v ruce, a to včetně knoflíkových direk, které jsem takto dělala vůbec poprvé:
(to si rozklikněte, která asi šla na řadu jako první?)


Když už jsem v tom byla, trošku jsem si přizdobila i druhou sukni:




Jelikož jsem tuhle svoji potřebu předvídala hned začátkem, mám dávno koupenou kněhu "Teach yourself to embroider" - čili naučte se vyšívat. Já sice umím křížkový steh, ale ten se mi nikdy moc nelíbil.
A ejhle:





Takže tolik. Jináč toho mnoho netvořím, nemám tu svoji bednu potřeb a i každou jehlu jsem si musela koupit. Stejně jako bavlnky, vyšívací obruč a další věci, které mám doma taky. Pomalu začínám nakupovat podle váhy, abych to nějak všechno vůbec přivezla!

To je pro dnešek všechno, a protože je pondělí, jdu si udělat asi polívku z konzervy a k ní salátek.

Tádydádydádydá!

Po dlooooouhé době

Musím se vám přiznat, že se sem sama občas kouknu, jestli sem za mě někdo něco nenapsal. A teda překvapivě, nenapsal!

Tak je to zase na mně.

Dneska jsem přesně v půlce. A to je teda příjemný, to už uteče jako voda! Najednou samozřejmě je tráva zelenější, zbývá mi málo času a musím si to strašně užít!

Měla jsem takové blbé asi dva týdny, tak jsem vám sem nechtěla nic ošklivého psát; taky se mi moc nechtělo.

Nicméně, abych doplnila, co se dělo:

Konečně jsem byla v Ithace, Kostrouni si pro mě přijeli před třemi týdny a odvezli mě tam a zase v neděli zpátky. Musím přiznat, v Ithace mají louže čistší, věci hezčí, trávu zelenější, a vůbec, je tam úžasně! S Kostrouny jsme měli báječný víkend. Vzali mě v pátek na véču, a večer jsme si povídali a ukazovali fotky, tak se divili, jak holky vyrostly! Já jsem zase viděla fotky z Afriky, to je neskutečný... jen tak, tady jsme si pohladili lva... a vidíš tady tu spoustu slonů? Ti byli neuvěřitelní... No, mají hezké fotky i zážitky!

V sobotu jsme se jeli projet po Ithace, Véna mě vzal na Cornell, a teda ve srovnání s Le Moyne je obří! Jezdili jsme sem a tam campusem, strašně dlouho, je to tam veliký. Když mě pak v neděli vzali zpátky, zajeli jsme nahoru ke škole, tam jsme zastavili a já jsem jim to z jednoho místa ukázala celé. Hehe. Ale něco za něco, tady se dost všichni znají, zdraví se, a obecně je tu moc milá, přátelská atmosféra. Taky je všechno blízko, byť se mi to kolikrát nezdá, když dobíhám hodinu na druhé straně campusu!

Dopoledne jel Véna zařídit technickou k autu, tak jsme si s Winnie sedly a povídaly a povídaly, až najednou bylo o dvě hodiny později! Moc příjemné!

Taky mě Véna vzal k našemu původnímu domečku, tak jsem fotila a taková nostalgie... Véna si dokonce pamatoval, že vzadu bývala houpačka! Tohle je prostě dům, kterej miluju. Tenhle a taky Kostrounových!






Pak jsme jeli k Northeast Elementary, kam jsem chodila do školy na základce. Ta se taky moc nezměnila, snad jen se zmenšila! Takhle tady vypadá moje základka:







Potom jsme jeli za Winnie do Friends of the Library, což je takový trh s knihami - celý rok tam pracují dobrovolníci, lidé tam nosí nechtěné knihy, dvakrát ročně, tři víkendy za sebou, se tam prodávají knihy, a vydělají prý 400 tisíc dolarů! To je osm milionů korun. A z toho jde 250 tisíc místní knihovně, a ze zbytku se platí provoz budovy a podobně. Opravdu altruistická činnost. Tam budu v květnu ten poslední víkend pomáhat, až budu u Kostrounů, abych trošku s něčím vypomohla. A taky si koupím horu knížek!

Asi ve čtyři jsem začala s vařbou knedla-vepřa-zela, při němž jsem se připojila na skype s Majčou, aby se zeptala mámy na nějaký detail, a skončilo to tak, že si Kostrouni s oběma dlouhou dobu povídali, tak jsem měla radost. Taky proto, že se to vařilo hrozně dlouho, tak aspoň se bavili ;) Musím přiznat, že takhle dobrý maso a zelí jsem ještě neudělala. Na úplném konci jsem udělala blbou chybu a zapomněla se podívat, kdy jsem dala vařit knedle, tak jsem to odhadla a byly trochu nedovařený. Ale to se dalo vykrájet a byla spousta dobrých, kulatých, tak jsme měli všichni dost. Dokonce zbylo ještě na neděli trošku.

Tady máte foto!



Večer jsme pak koukali na první díly minisérie o královně... Alžbětě? Victorii? Která měla ty rudý vlasy a vysoký čelo a červený rty? --- tak to byl takový příjemný večer. V neděli jsme dopoledne jen tak odpočívali, pojedli oběd, pak jsem jela s Vénou nakoupit zásoby na týden prázdnin, abych to nemusela tahat a přestupovat a podobně, to bylo moc příjemný.

Ptala jsem se jich, jestli nevědí o místě, kde bych mohla koupit nějaký starší kolo, protože bych tu chtěla jezdit na kole, abych jednak mohla sama kam chci, druhak na cesty do školy (přeci jen trošku daleko to je) a zatřetí protože tak poznám pěkně tady okolí. A oni, že nevědí, ale že mi půjčí svoje kolo! Jsem moc ráda, jezdí krásně a je bezvadné ho tu mít.

Tak jsme odpoledne naložili kolo, nákup a další moje poklady, a frčeli zpátky do Syracuse. Musím říct, že tady ty vzdálenosti jsou nudný. Tohle bylo asi sto km, možná ani ne, ale ta cesta byla hodně taková jednotvárná. Možná i proto, že Winnie seděla vepředu a já sama vzadu a neslyšela jsem dobře, co si povídali, tak jsem se tak snažila zapojovat, ale moc to nešlo. Ale to nevadilo, i tak jsme si popovídali pěkně.

Dovezli mě do Syracuse, ukázala jsem jim Le Moyne, jak jsem byla řekla, a pak jeli domů.

To byl moc krásný víkend!

Po něm přišly jarní prázdniny, které jsem velmi příjemně prolenošila, chodila jsem do posilovny, koukala na seriály, a prostě jsem měla takový hezký týden. Ale jak jsem tu byla sama, tak to bylo takový trochu smutný.

Jo! Začala jsem držet dietu pomocí počítání kalorií, všechno si to pěkně píšu, už je to čtrnáct dní! Na začátku jsem se bála zvážit (Polka Maria má doma váhu své spolubydly), tak jsem to tak odhadla a zvážila se až po týdnu... nedělejte to tak. Měla jsem o pět kilo víc, než jsem si myslela! Tak jsem upravila údaje a šla se zvážit po dalším týdnu a... kilo mám dole! Takže to funguje! Tak snad to půjde takhle dál.

V neděli po prázdninách jsem jela na projížďku tady kousek, podívat se na hřbitov (jednak to bylo nejbližší zajímavé místo, druhak /a ano, myslím si, že tenhle tvar by měli kodifikovat/ mám nějakou divnou slabost pro hřbitovy a zajímalo mě, jak bude vypadat tady). A to bylo velmi dobré rozhodnutí: projela jsem si to tady v okolí a bylo to tam moc pěkný, hřbitov byl hoooodně jiný, než jsem čekala. Největší překvapení bylo, že tam mají, jako na každém hřbitově, pravidla. Ale na těhle se nepíše, že tam nesmí psi a nemá se tam jezdit na kole a že taky ten hřbitov zavírá - na těhle se píše, že na náhrobcích nesmí být nic ve skle (pro bezpečí všech, pche), že tam smí být jen jedna kytička, v žádném případě dvě!), a že živé tam smí být od Velikonoc do listopadu, a plastové ozdoby jsou dovolené od listopadu do Velikonoc. Mám ráda hřbitovy. Mám ráda jejich osobitost a sem tam kýč. Tenhle byl sterilní!

Nicméně jsem tam potkala moc milýho chlápka, brousil zrovna nějaký kámen a měl tam pejska, hnědýho labradora! Tak jsem se po měsíci a půl konečně trochu mohla pomazlit s pejskem, tak jsem měla radost. Jo a to kolo mě trochu kouslo, když mi sklouzlo, když jsem ho zvedala.

Dokumentace, všimněte si tý pravidelný srpovitý modřiny:


A teď ten hřbitov!




Tohle jsou ta pravidla:





Květiny a svíčky sice pro bezpečí všech omezí, kreativitě se ale meze nekladou!




Povšimněte si počasí, tři dny před tím tu bylo takhle!







Nu. A další novinky... napsala jsem dvě seminárky, jeden projev, jednu osnovu, jeden mid-term za posledních deset dní. Na ten mid-term (to je test v půlce semestru) jsem se učila asi dvacet minut a hehe, mám 87 bodů ze 100! A k osnově mi napsala: Yep. To je ono! Dobrá práce. (evidentně někteří nepochopili, co je cílem práce). Nemůžu říct, že bych z toho neměla radost.

A vůbec, všechno dobré!

Kdo dočetl až jsem, je borec. Nebudu nic slibovat, protože nějak píšu delší a delší klády, tak abych vám na konci všem nedlužila lízátka!

Jo a líbilo by se mi, kdybyste třeba, prosím, mohli napsat do komentářů, že jste to četli, případně nějakou jinou věc, abych měla představu, komu to tady všecko píšu.

Kukuju!

Áh, a ještě něco na úplný konec: tady je obrovsky populární tohle video a musím přiznat, že i já jsem si ho zamilovala. Bohužel neumím vložit video, nějak to se mnou nechce spolupracovat, tak tady je odkaz:

http://www.youtube.com/watch?v=VF9-sEbqDvU


Mávám!

Novinky novinky

Kde začít.

Stále se mi tu líbí :)

Včera jsem uvařila kulajdu a povedla se mi. Srazila se mi smetana (jak se to dělá, aby se nesrazila?), ale stejně toho bylo málo, tak jsem přidala normální záklechtku a je to správně hustý a dobrý. Uvařila jsem toho samozřejmě kotel, takže jsou pozváni i kluci odshora a včera se tvářili, že přijdou, tak uvidíme.

Každou hodinu psychologie píšeme kvízy, na což jsem jaksi byla zapomněla před prvním kvízem, a i tak jsem získala plný počet bodů a ještě bod za bonusovou otázku. Ne že by to bylo tak jednoduchý, ale spíš jsem měla štěstí a před hodinou si projela ty správný věci. A tak je to pořád *povzdechla si pokrytecky*.

Ani mně se nevyhnul ten virus, co nám tu obchází, takže mám od středy rýmičku. Ve středu jsem teda ležela, to mi fakt nebylo supr, ale jináč funguju.

Navštívila jsem pravé emerické mekdonalda, dneska, protože jak si pořád vařím, dostala jsem chuť na něco nezdravého. Alex naštěstí zrovna jela pro hamburgr, tak jsem se přidala. Překecala jsem ji, že mě vezme do KFC, ale oni neměli Twister! Jako fakt! Ani Zinger! Jenom maso! Hrozný. Tak jsme jely do mekáče a to je tedy správný zážitek z emeriky: paní, co obsluhovaly, byly tlustý, jako by tam neustále jedly. Mezitím, co jsme objednávaly, přišel ten největší člověk, co jsem kdy viděla. Vážně. Na to, aby mu člověk obejmul pas, by byli potřeba dva lidi, nekecám. A měli by natažený ruce. No, možná jednu ruku by trošku pokrčili. Ale vážně, obří. A navíc vysokej, takže jako fakt velkej člověk. No a vracel hamburgr, že chtěl bez majonézy a bez sýra, a oni tam dali sýr. Zatímco mu spravovali hamburgr, teda dělali novej, jsem na něj nemohla přestat čučet, a pak jsem si teprve všimla. Na nohách měl New Balance botky, z nichž se mu klubal... no, půl nohy. A ta noha byla špinavá. Prostě neskutečného něco.

Za dva týdny od zítra jedu na den do Ňů Jorku se školou. Původně jsem nechtěla jet, protože se jede na výstavu Bodies, o níž si nejsem jistá, jestli ji chci vidět. Jako na jednu stranu to je asi neuvěřitelný, na druhou s tím mám etický problém. Mrtví mají odpočívat pod zemí, ne být ořezaný a okukovaný. Tak jsem si říkala, že nepojedu. Ale pak se ukázalo, že je to za deset dolarů, a že bude rozchod dvě hodiny před tím a dvě hodiny po tom. A dokonce že dostaneme deset dolarů na útratu. A v těch deseti dolarech, co jsem zaplatila, je zahrnutá jízda do New Yorku, vstup na Bodies (kolik to stálo v Praze? Pět stovek?), deset dolarů na rozchody a jízda z New Yorku. Tak to se vyplatí docela, ne? Trošku se toho bojím, že to je takový velký město, ale snad to bude v pohodě. Projela bych se busem po trasách Sexu ve městě, jestli ještě jezdí :)

Co ještě... na víkend mám půjčený Hodiny a Annie Hall, tak jsem zvědavá (na Annie Hall, Hodiny miluju). Minulý víkend jsem viděla Předčítače a můžu jen vřele, vřele doporučit. Skvěle natočená věc, je dobře, že to dostalo Oskara.

Jo, za dva týdny budou Oskaři, tak se těším, že se budu koukat :)

Do školy pořád dělám, co mám, ještě jsem si na poslední chvíli odhlásila ty teorie pohlaví a genderu, sice byly zajímavý, ale na mě pokročilý, takže jsem nestíhala a nedávala.

Kupuju si pořád řapíkatý celer a jím ho v kvantech, protože je dobroučkej. A Alex se mi směje, dneska o mě psala na Twitter (babi, zeptej se... tety nebo jedné ze svých vnuček :) ), že jsem králík :)

No a mám se tu moc moc moc fajně. Konečně mi začíná docházet, že jsem v AMERICE, kam jsem deset let strašně CHTĚLA a zažívám to, co jsem si vždycky PŘÁLA zažít, tak si to konečně snad začnu užívat :) Praha chvilku počká :) Vítek hůř, ale taky, viďže jo?

Jo, a vyfotila jsem vám, jak to vypadá, když si dělám vajíčka pro jednoho, když jsem celý den ležela a nejedla:


No, není to tolik vidět, ale bylo toho hrozně moc.

Mávám vám!

Konec dobrý, všechno dobré

Dnešek tedy nezačal příliš valně, byla jsem hrozně unavená a na první hodině jsem byla úplně otupělá. Mám pak dlouhou pauzu, tak jsem si ještě zdřímla a pak to bylo trošku lepší.

Pak jsem si potřebovala uvařit oběd, ale nechtělo se mi, protože když přes den spím, mám pak chuť jen na sladké. Zároveň jsem ale věděla, že mám od čtyř do čtvrt na deset školu a musím něco sníst. Nakonec jsem si ohřála polívku a udělala tousty a aspoň něco.

Nicméně po tomto "obědě" jsem zjistila, že mi chybí kus přípravy na ten nejnovější předmět a že vlastně v tom předmětu úplně plavu (poprvé, co zřejmě mají smysl ty prerekvizity, které mi odpustili!) - chybí mi základy historie feministického myšlení, filosofie a biologie. Takže nejenže nemám jak se zapojit do debaty, i když náhodou přečtu a relativně pochopím text, ale ještě navíc se neorientuju ani v té debatě. I rozhodla jsem se, že takhle ne, že zbylé předměty mi dávají zabrat dost a pro vízum i moji školu stačí, a řekla jsem si, že ho ještě odhlásím. Zůstala jsem tedy doma a pak šla na další hodinu.

Mezitím jsem si hezky poskypovala (eh, hrozné slovo!) s Vítkem, to mi moc zvedlo náladu. (Zároveň jsme z toho oba vždycky trochu smutní, takže to je takové ambivalentní, ty pocity z toho rozhovoru)

Protože teď někdy končí možnost odhlásit předměty, chtěla jsem to zařídit ještě dneska před hodinou a pospíchala nahoru. Samozřejmě, v kanceláři fronta, hodina mi začínala v půl a ještě v 50 jsem to neměla vyřešené. Stresy, stresy. Vyběhla jsem nahoru a chci vejít do třídy --- a tam seděli cizí lidé. A dole (je to taková ta schodová třída) učil cizí neznámý profesor. Koukla jsem do rozvrhu, na učebnu... a šla se ho s mnoha omluvami zeptat, kam šla moje třída. Trochu divně se na mě podíval, zeptal se, kdo to učí a pak pravil, že to je až za hodinu. Respektive za 40 minut. To je snad poprvé v životě, co jsem se sekla o hodinu.

Tak jsem šla do knihovny a chvíli si tam četla na počítači e-knížku, protože ji tam nemají v papíře (...).

No a od té chvíle dobré.

Na hodinu jsem přišla včas, debaty o filmu jsem se úspěšně zúčastnila, byť jsem občas nebyla úplně pochopena (hle, limity jazykové bariéry), koupila jsem si sendvič, abych neumřela hlady (ta hodina je dlouhá; ne, sendvič jsem si nekoupila v menze) a pochytila dění filmu a ani se mi nechtělo spát.

V půl desáté a kousek jsem dorazila dom a říkala jsem si, že bych měla jíst něco pořádného, a uvařila jsem si vepřové s bramborem a fazolemi s česnekem na smetaně. Ty fazole jsem dělala poprvé a upravila jsem si recept na fazole s česnekem a poprvé dělala takhle něco na smetaně.

Musím se pochválit, fakt se mi to povedlo. A ještě jsem si u toho přečetla povídku, co ji mám na zítra analyzovat (teprve dneska vyvěsila zadání, takže to dřív nešlo).

Takže jak praví nadpis: konec dobrý, všechno dobré.

A to jídlo jsem vám hrdě vyfotila, protože fazole na smetaně jsem dělala poprvé a intuitivně. Hezky se o sebe starám, když už vařím.

Spokojenost

Jsem zase chvilku nenapsala, jak se mám a co dělám, tak to chci napravit.

V pondělí jsem opravdu jela nakupovat sama školní linkou, a konečně jsem si probrouzdala aspoň Target a Jo-Ann, což je crafts obchod, kde najdete úplně všechno na tvoření: od vlny a bavlny a nejrůznějších publikací k vyšívání a podobně, nejnemožnější látky, dětské tvoření, korálky, samolepky, všechny papíry, které vymyslíte, křídy, uhel, pastelky, vodovky, knoflíky, šicí stroje, krajky, umělé kytky, ptačí budky na dotvoření, krabičky a truhličky na pomalování, prostě všechno. Obchod pro mě jak dělanej! Taky jsem tam strávila hodinu a půl.

Pak jsem šla jen vedle do Targetu, kde jsem koupila tolik potřebné tepláky do posilovny (mám s sebou jen jedny tepláky a ty jsou ještě navíc docela teplý, tak jsem si potřebovala koupit) a spoustu takových drobností pro radost. Už mám Crayola Crayons :)

V tom prvním obchodě mi vypadl kamínku z prstýnku od Vítka, i lekla jsem se a šla kamínek hledat, no co vám budu povídat, na podlaze v obchodě se dobře hledá. I málem jsem se vzdala naděje, když tu náhle jsem ho uzřela! Mám fakt radost, že se mi ho povedlo najít :) Tak jsem pospíšila koupit vteřinové lepidlo a už je jako nový! Konec dobrý, všechno dobré.

V úterý byla normálně škola, nic zvláštního se nestalo - krom mého úchvatného úspěchu popsaného nížeji.

Inu a dneska jsem opět došla na hodinu (v pondělí, středu a pátek mám jen jednu hodinu), kde jsem se relativně úspěšně zúčastnila. Pak jsem strávila hodinu a půl v knihovně nad zítřejším projevem a zašla si na večeři do jídelny.

Musím říct, že mi ta americká kuchyň nějak nechce sedět. Všechno je na mě moc: slaný, sladký, pálivý, mastný (to často). První týden dobrý, ale nějak mi to nechutná. Zkusím si zrušit meal plan, jestli to půjde, je mi z toho trošku špatně. Abych vám to přiblížila: zkuste si představit, že máte jíst následující čtyři měsíce třeba v jídelním koutku Centra Chodov. Ze začátku dobrý, výběr obrovský, všechno ohromně chutné. Tam je teda výběr větší, tak by vám to trvalo asi dýl, ale výsledek by byl stejný: zvedal by se vám žaludek z toho, že je to všechno tak výrazné, tak mastné, tak... nezdravé. V naší jídelně se dá jíst zdravě, ale to jsou pak tortily, které em... nejím moc. Nebo salát, ale jak dlouho dokážete jíst salát?

Nechci tu fňukat, spíš vám tak říct postřeh, tak doufám, že to tak berete. Budu se snažit to nějak optimalizovati, snad půjde těch osm jídel týdně ještě zrušit.

Večer jsem pak asi hodinu mluvila s Vítkem, než mi odešel spát (ve čtvrt na sedm! ;) ) a pak jsem konečně zavolala Kostrounům, kteří se předevčírem vrátili z Kostariky. Zvedla to Winnie a povídaly jsme si 40 minut! Bylo to moc milý a příjemný, uvidíme se teda asi až za měsíc, ale mám je tady, kousek :) Mám radost, přijedou pro mě a vezmou si mě na víkend k sobě :) Bohužel není moc doprava, takže mě budou muset vozit, nejlevnější dopravce organizuje výlety do Ithacy pětkrát denně, za 110 dolarů zpáteční jízdenka. Což se mi na osmdesáti kilometrech zdá poměrně dosti.

Pak jsem se asi hodinu vykopávala, ale vykopala: šla jsem vyzkoušet naši posilovnu. A posiluje! Strávila jsem prvních dvacet minut na běhacím pásu, uběhla jsem plné dvě míle, což je 3,2 kilometru, a spálila 200 kalorií. Kdybych věděla, co to znamená, dvě stě kalorií, byla bych na sebe bezpochyby hrda (možná). Pak jsem různě obešla různé stroje a dobré tedy. Teď se jdu ještě pustit do finální přípravy zítřejšího projevu a pak spinkando!

Tak mi zítra držte palce!

Meh, prospat celý den

Dneska je takový to chcípando počasí, kdy se vám chce tak leda spát. Moc nepomáhá, že jsem ráno zaspala teda :-D

Vzbudila mě Alex (to je spolubydla), když vstávala, tak si říkám, no to je tak osm, ona vstává brzo. Leč pro jistotu jsem se mrkla na budík, abych neprošvihla školu, co mi začínala v deset a ono ejhle, za pět deset! Tak jsem vylítla z postele a poprosila ji, aby mě hodila autem, což ona ochotně udělala (to bylo neuvěřitelný, na pyžamo navlíkla bundu, vzala čepici a boty a jely jsme :) ), takže jsem seděla ve třídě ani ne deset minut od probuzení. Trochu bizardní zážitek.

Pak jsem se doplazila domů a teprve snídala a zubila a podobně a pak zase hned jela do školy, protože holky jely a mně nefungovaly hesla a ono to máme trochu dálku, tak jsem se svezla a rovnou si došla na oběd a teď jsem doma a píšu vám tohle a usínám, protože je hnusněěěěěěě!

No.
Pokračování příště.
Fotky v tuhle chvíli nemám, je hnusně :-D

Pusu!

První den

Než začnu být líná s vámi sdílet úplně všechy nové zážitky, budu se snažit co nejvíc :) Um. No, je trochu pozdě, ty formulace mi úplně nejdou. Prostě se budu co nejdýl snažit vám toho říkat co nejvíc. Tak.

Dneska jsem myslela, že budu vzhůru jako ranní ptáče, ale teda houno houno, slavný súde! V devět mě vzbudil Jakub, že jedou na snídani a jestli chci taky. No jestli! Tady nebylo k papání nic a oběd až v půl dvanácté. No nicméně snídaně se dneska podávala nějak brzo nebo krátce nebo co, takže prostě jídlo nebylo. I museli jsme počkat na ten společný oběd, což byly sendviče, takže co se jídla týče, dneska trochu hladovka.

V těch půl dvanácté zároveň začínalo setkání pro mezinárodní studenty, kde nám řekli, co a jak, dali přístupy ke školnímu emailu a podobně. Kdybyste mi chtěli psát na školní email, tady je: vancurk@lemoyne.edu. Je to vtipný, mám de facto email vančurka :)

Je nás tu devět intrnešnlů: my dva Češi, čtyři Poláci, dvě Irky a jedna Španělka. Všichni jsou moc fajn, s jednou Polkou bydlím.

Áh, bydlení:
bydlím se dvěma Američankama a tou Polkou v bytě na Le Moyne Heights I (kdybyste si to chtěli hledat), máme dva pokoje, obývák, kuchyň a dvě koupelny (jednu sprchu). Kuchyň je "plně vybavená", takže musíme koupit hrnce, holky tu naštěstí mají nádobí, ale... dneska jsem vařila vodu na čaj v mikrovlnce :)

Byli jsme dneska nakupovat, Target a Wegmans, abychom měli základní věci (v pokojích tu třeba není velké světlo, takže jsem musela koupit lampičku nebo koš na odpadky nebo komfortér) a jídlo, páč tu není nic, samozřejmě :) Nakoupila jsem strašně moc věcí, i všechno, co jsem nechala doma (jako třeba šampony) a jídlo, tak nějak základy, a samozřejmě bagels a donut holes a waffles (borůvkový!) a string cheese a reeses cups a hrníček a utratila jsem strašnejch peněz, ale jsem usídlená :)

Vypadá to, že budu moct pracovat na campusu, aspoň se o to určitě pokusím, tak snad se tu budu mít fajně :)

Campus je super, moc hezký to tu mají. Dneska nasněžilo a byla fakt zima, ale jasno, sluníčko, přesně jak si to pamatuju. V bytě (tomuhle se opravdu nedá říct na koleji) máme teplíčko, takže paráda veliká.

Všichni jsou na nás moc milí, moje spolubydla se jmenuje Alex a je z Ticonderogy, NY. Včera tu byla i její maminka, moc milá paní. S Alex máme stejnej hudební vkus, což je bezva, pouštěly jsme si tu nějaký věci a zpíváme si k tomu obě a bezva.

Jak tu bydlí všichni blízko, tak se hodně navštěvujou a je to bezva. Jen jsem zatím moc unavená na to, abych se s nima moc seznamovala. Ale třeseme rukama a všichni jsou moc milí.

Zatím se mi moc nestýská, ale chybíte mi. Nicméně užívám si to tu hrozně moc :)

Posílám pusu!

Fotky:



Takhle vypadala moje část pokoje včera večer




Takhle vypadá teď :)


A tohle je moje dnešní první místní véča:

Zabalíno jest

Takže můj původní věcný záměr jaksi přesahoval povolené hmotnostní limity o téměř deset kilogramů.
I nevěda to, zabalila jsem si všechno, dovlekla kufr na váhu, proklela všechna omezení a začala vyndavat méně důležité věci.
Pak došlo i na skoro důležité věci.
Pak přišel Vítek. Naštěstí, protože já bych se s tím trápila ještě teď.
Výsledek je jeden krásný kufr o 22,3 kilogramu a jeden krásný batoh o hmotnosti 7,8 kilogramu. Doufám, že letištní váhy váží taky tak.

A držte mi zítra palce!

Čaupárty s tátorodinou

Dnes jsme se sešli s tatínkem a Jarmilou (Jarmilkou? Nikdy nevím, jak ji zdrobnit) a Bramborkou a Petrem (Baruščin miláček, ne můj, tak radši zdrobňovat nebudu) a Májuškou na čaupárty k příležitosti mého brzkého odletu.
Zašli jsme do restaurace Magická zahrada na Nuselské, kterou vám víc než vřele doporučuju! Pestrá nabídka velmi zajímavých jídel a fantastická realizace. Takhle jsem si nepochutnala už několik let, opravdu výborný místo na jídlo :)
Hezky jsme si popovídali a oni mi hezky napsali do sešitku (děkuji tímto všem z mé rozlučky, kdo tam psali sprosťárny, hezky jste mi pobavili rodinu ;) )
A vůbec to bylo moc moc fajné :)
Tak teď jen zabalit!

Foto ze dneška:

Jak jde balení?

Tak abyste to měli trochu i s nějakou visual aid, tak takhle teď vypadá moje balení:


Záměrně nefotím zbytek pokoje, protože ten vypadá... no. Vypadá ;)

Upozorňuji, že v tom plném kufru ještě v podstatě není žádné oblečení, neboť je čerstvě vypráno... ale kam přijde, to bych taky ráda věděla.