Tak letos to napíšu!
Letos byl turbulentní rok, který končím unavená, ale spokojená.
V únoru jsem absolvovala povyšovací kolečko, které skončilo neúspěchem. Dali mi ale měsíc na zapracování na sobě, a v březnu se už povedlo. To bylo příjemné.
Jinak jsem první polovinu roku věnovala tomu, že jsem odříkala pozvání na párty a akce, neboť jsem učila, snažila se dosáhnout na povýšení, a zpracovávala data na diplomku. Schválně neříkám psala, neboť psaní bylo až poslední, relativně bezbolestná, fáze.
Pro připomenutí, moje diplomka nesla název... ehm... ani vzpomínat se mi nechce. "Vliv agenturního zpravodajství České tiskové kanceláře na obsah zahraničních rubrik periodického tisku", tak se jmenovala. A ačkoli jsem tohle téma vybírala jako něco, co by mohlo být i zajímavé, nakonec se to zvrhlo v zoufalé zpracování strašného množství dat. Zpracovávala jsem 8 500 článků z ČTK, Lidovek, Mladé fronty, Práva a Hospodářek. Prvních 3 500 jsem i reálně všechny četla, než jsem je zakódovala, a zbytek jsem pak už zpracovala hromadněji. Kódovala jsem do asi deseti kategorií, takže mi z toho vyšlo šílené množství dat, které jsem neuměla zpracovat. Ale nouze naučila Dalibora, a tak jsem se na chvíli naučila pracovat s přidanými funkcemi Excelu, dělat šílené tabulky a z nich následně šílené grafy. Bohužel realita psaní těchto prací se liší od mých představ - chtěla jsem to psát jako machr, který ví dobře, co dělá, co chce napsat, kam a kdy; ale znám velmi málo lidí, kteří to takhle umí. Takže jsem to psala jako já: po nocích, s kafem, čokoládou a jinými cukry, s pocitem, že absolutně nemám tušení, co dělám. A pak jsem ráno vstala a šla učit. Po učení jsem přišla a usnula. A pak jsem vstala a celou noc psala. Během posledních tří týdnů před odevzdáním jsem nespala v kuse déle, než čtyři hodiny. Bezvadné období. Jako je obvyklé u těchto věcí, zjistila jsem, že hranice toho, co člověk vydrží, jsou výrazně dále, než jsem čekala. Ovšem tentokrát mě toto zjištění nijak extrémně neobohatilo. Dopsala a graficky doupravila jsem svůj epos dvě hodiny před tím, než šel v osm ráno do tisku, šla na hodinu spát, a šla od osmi učit. Bezva den.
Musím říct, že mě v mých snahách úžasně podporovali v práci, jednak kolegové mi vycházeli vstříc, a jednak mi náš rozvrhář dělal rozvrhy tak, jak jsme se domluvili, že se mi bude dobře pracovat. Bez téhle pomoci bych to asi nenapsala.
Samozřejmě, jakmile jsem odevzdala svůj elaborát, bylo potřeba se začít učit na státnice. To už probíhalo výrazně zdravěji - pracovala jsem přes den a poměrně výrazně méně, než jsem si každý den slibovala, ale přesto jsem to stihla zpracovat a naučit se celé krom čtyř otázek. Samozřejmě, že k tomu přináleželo i obrovské množství stresu, který kulminoval státnicemi (jak jinak). V ten den už jsem byla tak ráda, že to končí, že mi to bylo všechno už úplně jedno. Čili opět, žádné velké povznesení. Ani poté, co mi řekli, že i přesto, že jsem se jim tam v otázce utopila, mi to dají. Tradičně, jen šok a potřeba jít okamžitě spát.
Protože jsem potřebovala vydělat na živobytí, dala jsem si jen dva dny volna a naskočila zpátky do procesu s plnými hodinami. To se na konci srpna projevilo, tak jsem si vzala týden volna a strávila ho spaním.
Hned po státnicích nás vyhodil náš protivný domácí, s nímž konečně padla kosa na kámen stran jeho neodhlášených návštěv v bytě. Přestěhovala jsem se ke kamarádovi, jenž měl v bytě volno a potřeboval podnájemníka. S tím se někteří členové rodičovské grupy ještě úplně nesmířili, ale mně se bydlí fajn.
Od státnic tedy učím, a skromně bych řekla, že mi to jde lépe a lépe.
Užívám si taky, že nic nemusím. Krom práce tedy. Nemusím krom práce doma dělat nic jiného než přípravy. Bohužel, člověk má tu nepříjemnou kapacitu, že v rámci nějakých mezí dokáže celkem jakékoli množství práce zapracovat do povšechného pocitu "mám toho nějak moc a musím spoustu věcí". Teda nevím, jestli vy to tak máte, já ano. Takže jsem si toho rozdílu užila pomálu, než se objevily další věci, jimž bylo zapotřebí věnovat mozkovou kapacitu. Dodnes si to ale užívám - když v tramvaji můžu vyndat knížku a nemusím myslet na to, že bych měla pročítat nějaké prameny; když večer udělám přípravy a nic víc nemusím; když si můžu pustit seriál bez výčitek; když v sobotu vstanu a nemusím nic. Jak vidno, převážně si užívám, že nemusím.
Za státnice mi tatínek začal platit týrací paní, k níž docházím, abych shodila kila nabraná při psaní diplomky. Zatím to jde spíš méně než více, ale snažím se a doufám, že bude lépe a lépe.
Poprvé za velmi dlouhou dobu si letos užívám podzim a zimu. Najednou je mi volněji, víc vnímám barvy, jak voní vzduch, jak je fajn, že sněží, a tak podobně.
Co se událostí týče, byl konec roku hektický, dostala jsem první pořádnější výplaty, a ani s nimi nevyšla tak, jak bych chtěla; začala jsem pracovat pro druhou jazykovku a konečně měla srovnání, jak nesrovnatelně skvělá moje práce je; snažila jsem se trošku sportovat, ale moc mi to nešlo; a četla cokoli, na co jsem měla chut, áh, a byla jsem skončena ve sborečku, neboť se to tam různě převrátilo a já jsem potřebovala upřednostnit práci. Na rozdíl od sportu, zpívání mi už chybí a musím si něco najít.
Takže, mám-li to shrnout: po dvaceti letech jsem přestala chodit do školy, přestěhovala jsem se, pracuji na plný úvazek a kousek, stále s penězi jen vycházím a nevracím se, ale snažím se s tím pohnout, snažím se získat vládu nad svým časem.
Co se radikálně změnilo, krom té školy: vstávám poměrně nepříjemně brzy ráno a přestalo mi to vadit a, pozor: CHODÍM VČAS! Toho jsem až do téhle práce nebyla schopna, ale tady ta škola mi za to stojí.
Do dalšího roku chci hlavně zapracovat na tom, abych zase sundala ta nabytá kila, a s nimi možná i nějaká další, a také na tom, abych i přes naprosto deorganizovaný týdenní režim učení získala vládu nad svým časem a víc spala, lépe jedla a nedejbože trošku sportovala. Nu, a penízků, abych něco našetřila.
Malý je jen ten, kdo má malé cíle, ne?
Šťastný nový rok!
